2010-05-24
Máme doma k noťasu připojenej druhej monitor. Teda, elcédé, velký. Abysme něco viděli, když se koukáme na film u večeře. Většinou s tím zacházím já - je to připojený k mýmu noťasu - a tak si hlídám, abych si zavírala okna na svým displeji a nikoli na externím, jak se ze začátku stávalo, a pak jsem si v posteli pustila film a zvuk byl luxusní, ale obraz nestál za nic. Páč se mi okno otevřelo "na externím displeji". Naučila jsem se jednak poctivě vracet okna zpátky na noťas a zavírat je na něm, a jednak též míň zírat na filmy a zkoušet víc číst. (Ve skutečnosti ve vaně čumím do telefonu a skoro nečtu, páč to furt ňák nejde, ale to je vedlejší.)Ale občas se prostě stane, že si chci otevřít NĚCO a ono to jaksi nejde. Trvá mi cca tři kliknutí na příslušný okno, než mi docvakne, že se otevřelo někde, kam nevidím. Teď už su tak dobrá, že si poslepu sáhnu pro to okno a přitáhnu si ho zpátky aniž bych se musela natahovat a ten druhej monitor zapínat. Ale sere mě to, sere mě to tak, že jsem kvůli tomu nahodila nanic..
2010-05-18
Už hrozně dlouho se chceme projet slonovlakem. Dycky na ně akorát koukáme a nic, a navíc jsme s tlamama chtěly zjistit, esi to je ten samej, co jezdí po Berlíně. (Je.) Takže jsme v sobotu v poněkud ochablé sestavě (Pelišák zmizel za Terkou na rodnou hroudu a Zmetok zmizel za šikmookejma) doháněli akcí to, co jsme ztratili na počtu. Rozhodli jsme se totiž (poté, co jsme se důkladně vyspali), že ještě než vyrazíme na brněnskou muzejní noc, musíme testnout teho elefanta. A ten jezdí na Kárlštejn. Takže jsme se vydali na hrad, kde já jsem byla někdy v roce 1989 a děti nikdy. Jenom mrknout, myslela jsem si, že tam stejně budou strašlivý fronty na lístky a tak, a nedostanem se dovnitř, takže jsme s klidem vzali Frugo. hrad byl vcelku prázdnej a dokonce šlo koupit vlez až dovnitř, což mě překvapilo. Dost. Fakt je, že byla předsezóna a jako bonus dost hnusně. Holt tam budem muset znova.
Zpátky do matičky jsme ofkóz jeli taky slonovlakem a měli pak třičtvrtě hodiny času si sjet domů pro věci, než nám pojede vlak domů. Načasovaný všechno akorát, problémy s jízdenkama žádný bo SONE+ je můj favorit a za 450 Kč jsme jezdili všichni fakt celej den. Z Brna do Hovnova jel vlak za další třičtvrtě hodiny, což jsme využili jídlem, a jak jsme byli rádi potom - když jsme dorazili domů, koukla jsem na hodiny a pravila Děti, za devět minut nám jede vlak na Muzejní noc, jdeme? ... a děti byly už tak rozjetý, že řekly Jasněžejo. Odhodili jsme tedy věci a psa a vrátili se zpátky na nástupiště.
Po UmPrum a ČerKostelu jsme zamířili na Špilas. Do kasemat. Při vstupu jsme se domlouvali, že až budem pak odcházet, tak prcci udělají hysterickou scénu, že vevnitř to bylo strašlivý a budou brečet a tak, aby se ve frontě stojící čekatelé měli na co těšit. Nicméně holčička se do své role vžila (jako obvykle) tak, že prakticky celou dobu, co jsme procházeli těma podzemníma kobkama, hystericky profňukala a proječela a prokvičela, a to jsme ani nemuseli moc často dělat, že nás temná ruka zatáhla do temné kobky, kde jsme s řevem mizeli.
Celou dobu ovšem toužila podívat se na svítící město z radniční věže.
Když jsme dorazili k věži, stála tam fronta až na nádvoří. Nás ostatní okamžitě přešla chuť v té kose tam tvrdnout, ale holčička opravdu moc chtěla, a tak jsme čekali. Když se fronta nepohnula ani po pěti minutách, začali jsme být všichni mírně nervózní a žádali jsme holčičku, ať si tu věž rozmyslí. Nerozmyslela. Fronta se po pěti minutách poprvé pohnula. Asi o pět metrů. Stáli jsme v polovině schodů před dveřma, ale pořád ještě venku.
O deset minut později jsme stáli před dveřma. Nebudu svině, řeknu to rovnou, bylo to peklo, strávili jsme v té posrané frontě třičtvrtě hodiny, z toho pětadvacet minut uvnitř věže na dřevěných schodech cca 10m nad poslední pevnou podlahou.
Když se v jednu chvíli (skoro nahoře, asi 15m ve vzduchu) zeptala holčička, jestli je možný, aby se ty schody urvaly a spadly, chlapeček jí během setiny vteřiny s gustem odpověděl To si piš že jo a každou chvílu se to celý urve! - a přitom ten, kdo se bojí schodů je on. Nakonec jsme se na tu pojebanou věž dostali. Byli jsme už všichni čtyři nasraní, ja ještě k tomu nervózní, protože nám za devět minut jel vlak a další až za dvě hodiny a bylo skoro jedenáct.
Ochoz na brněnské staré radnici je úzkej, je to vlastně takovej jako nárameček navlečenej na věži. Stáli jsme asi devět pater nad zemí a pod náma jenom ta pitomá podlaha, fučelo jako prase, i bez větru bylo asi osm stupňů a celej ten ochoz byl narvanej lidma, takže jsme museli čekat, než celej ten had pomalu obejde tu pitomou věž. Děti v té tmě a kose chytly schýzu a po prvním pohledu dolů už postupovaly přilepený zádama na tu věž. Já v podstatě taky. Takže jak jsme předtím chtěli té třičtvrtě hodiny opravdu MOC nahoru, tak teď jsme chtěli ještě VÍC dolů.
Nakonec se podařilo, my jsme pak během asi dvou minut doběhli k nádraží, já jsem ještě narychlo vlítla do káefcé pro jídlo a do vlaku jsme skočili asi minutu před odjezdem. Dlouhej den. A to mi pak ještě došlo, že kdybysme šli ráno venčit Frugo na kopec, mohli jsme si zapsat třetí čárku po Kárlštejně a Špilasu eště za Hradčana. Příště!
A o té kartě taky příště.
2010-05-16
Včera byl rychlej den. Najezdili jsme vlakem asi šestset kiláků a stíhali na minuty - ale díky tomu, že jsme se tak rozjeli, jsme dokázali večer 11 minut po vstupu do baráku už zase sedět ve vlaku a absolvovat Muzejní noc. Myslím že jsme kulturní tak akorát a snesitelně, takže tuhle kultůru jsem já osobně pojala prasácky. Vlezli jsme do UmPruMuzea, kerý jsem ještě nikdy neviděla zevnitř, a kde jsem si dala pivo. Taky do Červenýho kostela (taky jsem tam nebyla, děti ofkóz též nikoli) a na Špilasu jsme si vystáli relativně krátkou frontu na kasematy (opět platí výše uvedené). Šířeji o sklepeních příště. Pak jsme šli na staroradniční věž bo holčička touží po nočním městě a velkoměsto jí zatím pokaždé znemožnilo večerní výlet tím, že se rozhodlo, že začne pršet. Cestou jsme skákli do UmPruM na záchod a pro další pivo, kultura muší bejt! No a pak ta věž. .. a o ní taky příště! Koneckonců stejně jako o kartě, kerou sežral bankomat. (toto je tzv teaser + test upgradovaného ftp válu na founu). [Kerej nefunguje.]2010-05-09
Dvakrát do jedné řeky nevlezeš, ale dát si dvakrát na střeše jednadvacítky to samý kafe není žádnej problém.Byli jsme ve Zlíně. Na fotky su moc vyřízená, pozdějc. ... Na terase jednadvacítky jsme stáli zhruba ve stejné výšce, v jaké jsme před měsícem seděli na kolotoči - aneb šílený šedesátimetrový řetízkáč strikes back, Pelišák s náma nebyl a je tomu rád, jemu stačila tahle terasa bohatě. A to se ani nehejbala.
Od loňska na soklu k Janu Antonínovi přibyl i Tomáš. Aspoň si můžou popovídat.
Viděli jsme taky ten proslulej výtah. Kterej si nechal zbudovat právě výše zmíněný Jan Antonín Baťa, aby mu nevznikaly nevyužitý timesloty při přesunech po opravdu velkým baráku. Výtah má okna se záclonama, šest krát šest metrů, umyvadlo, dvě telefonní linky, pracovní stůl, velkou mapu a hafo skříněk. Mazec. Škoda že se v tom běžnej smrtelník nemůže projet (předpokládám, že to furt funguje, protože proč by nefungovalo). A taky škoda, že si toho Jé Á neužil bo kolaudace proběhla 1938 a on záhy prchnul.
Celej ten barák navrhl architekt Karfík, kerýmu bylo v době kolaudace sedmatřicet. V téže době kolaudace byl ten barák druhej nejvyšší v Evropě. Vzpomněla jsem si na Teda Mosbyho, samozřejmě. Později jsme zjistili, že architekt Karfík pracoval na přelomu dvacátých a třicátých let v Chicagu v architektonickým ateliéru, kerej se zabýval stavbama tamějších mrakodrapů. No, tím se to vysvětluje a jako, Karfík respect.
