2009-12-31
Toto je poslední zápis letošního roku, ujetýho. A nemá pointu. Roger? Over.2009-12-29
Naše vánoce jsou posledních pár let jiný. Jezdili jsme na hory před oficiálním termítem, čtyřiadvacátýho byli už zase zpátky a pojídali salát u našich. Naše vánoce se odehrávají už několik let před jindy. Ale zatím jsme pokaždé měli normální stromek.Letos to bylo lepší. Stromek jsme s dětma lepili na zeď v době, kdy zmetok měl bejt už doma, ale trčel neplánovaně v dojčlandu a neměl se jak vrátit, abysme stihli včas odjet. (Takový to, jak se na nás lepí ty situace, co ostatní nemaj, platí furt.) Nakonec jsme včas odjeli (nebudu to sem psát, není to moje historka, obsahuje cca 16 hodin bezútěšných geometricky rostoucích situací a nakonec to dopadlo slušně), ale pozdě přijeli. Cestou na hory bylo těch mínus dvacet (a víc), zamrzly nám ostřikovače (né, nejsme dementní, ta ostřikovací voda do -40 není úplně spolehlivá asi), potmě to bylo ještě horší (mj jsme přes celý Slovensko co 15km stříkali na okno ZVENČÍ rozmrazovač oken, aby bylo aspoň prvních 5km vidět), a když jsme dojeli, ukázalo se, že skrz tu kosu je v chatě asi tak 13 stupňů. Ale dojeli jsme!
(Pak už jenom holčička lehce onemocněla a blábolila a nevěděla co dělá, ucpal se odpad, takže voda ze dřezu odtíkala asi tak pět hodin, přestalo mrznout a po silnici tekla voda - poté co jsme nakoupili boby a jiné kraviny, a omlátili jsme se v tatralandii, ale to jsou tradice! takže je všechno v pořádku.)
Čtyřiadvacátýho jsme si jeli do Mikuláše vyzvednout prošťuchovací péro a čističe, nakoupit pár blbin a taky si zaklouzat. Pár blbin jsme na poslední chvíli nakoupili v hypernově, která zavírala v 11 a já jsem do ní vběhla cca 1104 se slovy Já tam musim! Já tam mám přítele! a paní mě pustila, protože Keď tam je manžel, tak dobre. Od dotyčnýho (kterej tam šel před jedenáctou, zatímco já jsem čekala na čističe a péro) mi ovšem přišla asi 15s nato zpráva Vyhodili mě že zavíraj, čaj, víno a okurky nemám, takže jsem s čajem, vínem a okurkama v ruce o minutu později před tou paní vypadala jako největší ze všech lhářů..
Do té vody jsme samozřejmě dojeli. Klouzačky jsme už znali, takže jsme věděli, který jsou nuda a lezli do nich jenom pro ověření a jednou, zatímco do těch vražd (ta fialová! pekelná! strašlivá!) jsme lezli opakovaně. Novinka - záchod pro dva na člunu - se osvědčila jako vražda pro vybrané. Když se jede fakt podivně, lze se při výjezdu ze záchoda vysekat. Povedlo se nám to všem. Všichni jsme si odnesli minimálně boule a modráky. Klouzačky milujeme.
Jo a ty vánoce - Pelišák se po rozbalení překvapení zasekl a asi třicetkrát zopakoval děkujiděkujiděkuji, nekecám. V podstatě se to dá aplikovat na všechny krom Holčičky, která již deset dní před odjezdem prošmejdila barák a objevila zabalenou krabici odpovídající tomu, co nejvíc chce, takže nijak překvapená nebyla. Každopádně od dvacátýho je nejčastější věta Květináče a Pelišáka Je tady vifina? a Opičák bez své černé krabky nejde ani na záchod. Čímž Holčička definitivně zdědila bílou krabku a celej barák máme definitivně plnej elektronických magorů. (Kdyby někdo nevěděl, bez čeho nevycházíme: 2x foun, 2x ipod touch, 1x psp, 1x ipod. Pes a kočky dosud nejsou postiženi.)
Aby nebylo vánocům konec - sice jsme si pod umělej chatovej stromek nakladli barevný hromádky už dvacátýho a k tomu si dali řízek (vytaženej z mražáku, kerej se v závodní sezóně používá na benzín), ale o salát ani perníčky (a vlastně ani rybu) jsme se nepřipravili. Bramborový saláty jsme nakonec udělali čtyři. Květináč nerad majonézu v salátu a nemá rád zeleninu. Někteří nechtěli v salátu kostičky šunky a někteří se obejdou bez přemíry hrášku a kukuřice. A perníčky jsme dělali sice v polních podmínkách, zato ručně a u Bonda! (Protože jsem zapomněla vykrajovátka.) Taky jsme vytvořili dvacetimetrovej papírovej řetěz, nekecám, fakt dvacet metrů, měřili jsme to natažený po baráku, šlo to zespoda od stolu přes kuchyň po schodech až nahoru do podkroví. Stříhali a lepili jsme to všichni u Bonda, ehm. A po baráku jsme nechali různě poschovávaný postavičky.
Jo, a aby bylo jasno, když jsme odjížděli, poprvé za celou dobu svítilo slunko, začínalo hezky mrznout, odpady se jaly zázračně fungovat, ostřikovače ostřikovaly a venku bylo krásně.
2009-12-18
Osum z deseti lidí při čekání na zelenou na přechodu drží v ruce telefon a čumí do něj. Buď něco hrajou, nebo s někým komunikujou. Polovina lidí, kteří jdou po městě, se s někým baví, ta druhá polovina má obvykle u ucha telefon. Spoustu času, který kdokoli stráví u počítače, stráví tím, že komunikuje s někým jiným někde jinde. Hafo lidí sedí v autech, tramvajích, vlacích a jiných dopravních prostředcích a někam jede.====> svět je blbě zařízenej, naprostá většina lidí je někde, kde se nemá s kým bavit nebo tam nemá co dělat a měla by bejt jinde. Kdyby se všichni odebrali tam jinam, kam stejně míří, dost by se ušetřilo za veškerý dráty, benzíny, vysílače, karoserie, beton a jiné nesmysly.
(Mimochodem podobnou teorii mám na filmy - stručně řečeno, z dvou hodin filmu je obvykle hodina a půl balastu, takže kdyby se příběh zahustil, vypustily se vycpávky, zůstaly by fóry a zásadní věci, ušetřilo by se spousta času, peněz a člověkohodin.. a ve zbylým čase by lidi mohli spát nebo si vyprávět o tom, CO BY BYLo v tom filmu, kdyby nebyl tak krátkej. Dobrý, ne?)
Onehdá jsem si uvědomila, že chodím po jednom městě po stejných cestách už s pátým psem. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem na jednom z problémových míst (úzká cestička kolem baráku, neosvětlená, za roh zahýbající, jezdí tam i cyklisti) málem na Tygrufo zavolala Barčo, počkej. Barča chodila bez vodítka, ale s košíkem, protože velicí hlídací vlčáci děsí lidi, a tady před tím rohem na mě musela čekat, aby se jí někdo na druhé straně nelekl nebo do ní nenarval cyklista. Na Andu, Barči dceru, jsem volat nemusela, protože chodila buď na vodítku nebo kousek za mnou. Jiná povaha. Šílená menší vlčice Pejka v civilizaci jinak než na špagátě bejt nemůže, protože... je šílená. Ronas byl na vodítku zvyklej, a navíc rotvajlera (i když nejhodnějšího psa na světě) není úplně vhodné mezi lidma pouštět, čili na toho jsem taky nevolala. Takže je vlastně logický, že mě u malýho Tygrufa napadají stejný věci jako u veliké Barusky - vlastně si jsou ve spoustě věcí podobní. Psí kruh se uzavřel.
2009-12-08
Někdy v létě jsme se byli podívat na Žižkově u toho obrovitýhyo podivnýho památníku, protože nás zajímalo, co je to za věc a jak je to vlastně velký - protože to je dost vidět z celýho města a vypadá to všelijak. Zjistili jsme, že to právě podrobujou rekonstrukci a že je to teda fakt svinsky velký. A pak jsme seděli na schodech pod tou velikou věcí a četli si na internetech, co to vlastně je a proč to vypadá jak to vypadá. Původně to měl byt památník legionářů, ale pak se to nějak zvrtlo a nebyly peníze a tak, a pak se do toho pustili, a postavili něco, a pak přišla válka, a bylo po památníku, fungovalo to jinak, a po Únoru samozřejmě legionáři ztratili nárok na takovejhle pomník a začalo se to opravovat a bylo z toho nakonec Gottwaldovo mauzoleum a pak se to zase nějak dýl nepoužívalo.. no koneckocnů tady něco málo je, tady je něco víc a u mě na flickru je nejvíc. (klik.)
No takže oni to onehdá otevřeli a my jsme tam samozřejmě museli znovu.
Celá ta stavba je neuvěřitelně velká, řekla bych že až obludně, a ten gigantickej zuřivej kůň je přímo děsivej. Vztahuje se k němu nějaká historka, ale zapomněla jsem jaká, pamatuju si jenom že to je největší jezdecká socha. V Evropě nebo na světě. Ehm. V baráku je taky kavárna s terasou, která je taky zbytečně velká a hlavně celá vysypaná šutrama. Uvnitř je neskutečná obřadní síň, která mně připadala jako ztělesnění mealománie komunismu. Úplně jsem viděla, jak tam ti pohlaváři sedí na těch lavicích a kolem nich je strašná sousta prázdnýho prostoru.
Jo a vevnitř zrovna probíhá nějaká výstava o české státnosti, nebo takněco. Ta je taky celkem zajímavá. Ovšem ten barák... to je fakt něco. Stojí za výlet.
2009-12-06
Su hrozně šikovná.Minulej týden jsem se praštila papírem do oka. Otevírala jsem dveře do práce a v ruce držela á čtverku a jak jsem si to přehazovala různě, tak jsem se tou hranou papíru trefila do oka. Do toho bílýho. Pěkně to bolí, dva dny. Bylo to jako kdybych se normálně řízla a měla jsem tam červenej proužek a pokaždé když jsem mrkla, tak mi teklo z voka. A jak na sviňu ještě svítilo slunko, takže to bylo fakt bezva. Ale už je to dobrý.
Jak vždycky zkouším dveře do školy otevírat místo kódem klíčem od auta, tak posledně jsem je sice otevřela kódem, ale zapomněla jsem je skutečně fyzicky otevřít, takže jsem při pokusu vstoupit do školy do nich normálně narvala. Jsou to normální celodřevěný dveře. Su dobrá.
A takhle je to pořád.
Už mě zase bolí loket, a já zase nevim od čeho. Evidentně toho nabourám mnohem víc, než si dokážu zapamatovat.
No a ty různý fotky a tak teprve budou.
Jo a tady si budu odkládat různý recepty.
