2009-01-28

Aha, koukám, že se mně tady povedlo zasklít tejden. Nojo, tak jako práce je dost furt, žejo. Na druhej termín z Teorie překladu jsem šla, samozřejmě. Tentokrát se mně povedlo dočíst ty materiály do konce a dokonce jsem si i přečetla pár věcí znovu. Což ovšem nezměnilo nic na faktu, že jsem si na zkoušce po obdržení papírů s otázkama opět připadala jako totální dement. Uklidňujou mě dvě věci: jedna holka se zeptala dohlížejícího Anglána (zkoušející byla kdesi pryč) na jedno slovo, který podle vlastních slov neuměla nai přečíst, natož aby věděla co znamená (btw bylo to adjacent) a dotyčný Anglán se podíval na ty otázky, vysvětlil jí, co znamená to slovo a pak pravil, že ON nerouzmí tomu, na co se nás tam ptají, takže pokud to uděláme, máme jeho obdiv. Hehe. Což mě povzbudilo k ještě heroičtějšímu výkonu a naplácala jsem tam ještě víc keců, než jsem původně plánovala. Teď ještě se dočkat toho, až se dozvím, jestli to mělo kýžený dopad či nikoli.

Zjistila jsem, že mně přetíká buffer, nebo co. Prostě krátkodobá paměť v řiti (a ne, fakt nehulim), podle mě proto, že když si něco neopakuju dost dlouho a dost výrazně, tak se to neuloží. Například: jsem vstala o víkendu (páč jsem šla na motokáry fotografovat) a šla na záchod, a cesotu si řikám, hm, ňáká kosa, zapnu topení, a zmáčkla jsem cestou sluníčko na termostatu v pokoji. Dojdu na záchod (paměť vyprázdněna), čurám a říkám si, hergot tady je kosa, musim pustit topení. A tak jsem šla, dojdu k termostatu do pokoje, mačkám sluníčko a koukám, vono už se topí. A teď nastal průser - mozek zpracoval informaci jako ´vyřízeno, už je zatopeno, plán padá´, mně se smazalo že su v pokoji vedle dveří, naskočilo ´můžeš jít´, já jsem teda šla a narvala jsem čelem v plné rychlosti do futer. Nikdy jsem nevěřila tomu, že lidi po ráně vidí hvězdičky, ale nekecám, já jsem je fakt viděla. V té chvíli se mně samozřejmě rozsvítilo, já jsem si vzpomněla, že už jsem byla sluníčko mačkat a že jako je potřeba couvnout krok a až pak se dá odcházet.. ale to už mně svinsky bolelo čelo a nadávala jsem jak.. já... a do toho mně vytryskávala drobná uchechtnutí, protože jsem si samozřejmě uvědomila i to, jakej su kretén.

Taky jsme se po VÍC NEŽ MĚSÍCI ostříhala, jestli někdo víte, co to znamená. - Jednak že mám strašlivě dlouhý vlasy, a jednak že to už bylo fakt dlouho. A dneska jsme se s Ankou dopracovaly k závěru, že ano, s těma vlasama je potřeba něco udělat, a to tak že ... hned! a před večeří jsem jí to ostříhala. Vlastně teda místo vaření večeře. Takže půlku večeře musela udělat Elika. Ale aspoň to netrvalo tak dlouho.

Chřipková epidemie postihla i naše kočky. Sheeana už nekašle a nemá teplotu, zato by se furt válela doma. Teďka je nemocnej Xavier. Chavijé ovšem bohužel neumí kašlat, nebo co, takže se tak jako škube a snaží se tomu zabránit, což vede většinou tak akorát k tomu, že se poblije. Když mu bylo o něco líp, blbl s kočkama v krabici.

Ukradli si takovou tu vínovou ikeáckou krabici (děti donesly zvrchu, z nějakýho důvodu, prázdnou), napřed to přestěhovali přes půl kuchyně a Serena tomu zničila ucho a dno (ona je hroznej ničitel, jak vidé neco slepený, nedá pokoj, dokud to nerozloží). Potom si v ní hráli a rvali se. Potom děti překlopily krabici na Serenu, a tato spokojeně ležela vevnitř a dírou vystrkovala tlapičku a lovila okolo se pohybující věci. Potom si krabice všimla Sheeana a řekla si, že si na ni sedne. Tj vyskočí a sedne. Takže vyskočila, propadlo se pod ní dno a ona zmizela v krabici. Dno se za ní opět zavřelo. Děti popadaly po zemi smíchy. Uvnitř krabice byla ovšem už Serena, takže po menším zmatku vyběhla dírou po uchu Sheeana, za ní vyletěla flekatá tlapička, Sheeana se na obrtlíku otočila a jaly se šermovat.

Další pro nás vtipné scénky obnášely jednu kočku spící v krabici a jinou kočku do krabice vskočící s tím, že by tam chtěla spát. Krabice je cca 40cm vysoká, takže do ní kočky nevidí. Když spal v krabici Xavier, a donitř vskočila Sheeana, tato se strašlivě lekla tam již ležícího kocouna a zase vyskočila ven. Když ovšem spala v krabici Sheeana, a dovnitř vskočil Xavier, lekla se opět Sheeana a opět vyskočila ven Sheeana. Docházelo tak ke kouzlům v krabici.

Jo, a už jsem říkala, že mám děsnej problém se závěrama? Dneska jsem například zjistila, že to, co já jsem v jednom článku použila v úvodu (Nebude se vám to líbit.) použil Martin Moudrý v závěru jedné knihy. To by mohlo vysvětlovat část mého problému. Vycintám se z nejlepších konců už na začátku. Ech

2009-01-21


Největší zápich tohoto týdne spočívá myslim v tom, že jsem si minulej týden myslela, že tenhle týden je až ten příští, takže jsem si pracně napočítala a nachystala věci (co patří) na příští týden, ale některý z nich jsem si bohužel zapsala do přeminulýho. Já vim že to zní blbě. Ono to taky je blbý. Ale nic zásadního jsem evidentně neprošvihla, ono by se to ozvalo.

Díky twitteru jsem narazila na stránku s muzikou, kterou si můžu pouštět při práci. Elektronika. Velmi klidná a nerozptylující elektronika například zde - Jody Wisternoff. Naláduju si toho na disk povícero a zrušim ty akční věci, co tam mám, stejně je na noťasu nepouštím. Nahážu je třeba na nějakou kartu, kterou strčím do budoucího FM transmitteru, kterej dostane ondatra ke sto tisícům kilometrů (doufám) - dneska jsem nakupovala v HongKongu. (Konečně!!! Hrozně dlouho jsem chtěla něco z HongKongu, já vim, je to blbost, ale teď už zbejvá jenom nákup z Austrálie :)

Nicméně zážitek dne je bezkonkurenčně myčka. Už mě fakt sralo, že dlouhý hodiny umejvám nádobí. Pána jsem našla snadno a rychle, myčka jede a ještě jsem získala hafo zásadních myčkoinformací. Kdo budete potřebovat opravit nebo dokonce nainstalovat v Brně elektrospotřebiče, řekněte si o číslo.

Květináč včera přišel s tričkem a s myšlenkou pomalovat ho. Večer jsme chvilku studovaly různý tričkonápady, co se povalujou po internetu, a nakonec Květináč zpracoval jednu naši ideu, tj žádná kopie.

Zejtra mám zkoušku. Jdu podruhý na tu teorii. Strašně, strašně se mně na to nechce ani kouknout. Jenomže posledně jsem to ani nedočetla, což je potřeba. Takže musím, Karle, musím. Akorátže... ále. Potřetí se mi tam jít nebude chtít a asi už na to ani nebude čas, achjo.

Zjistila jsem, že poslední dobou vůbec nefotim. Jednak nikam moc nechodím, a jednak mám hroznej útlum. Fotím telefonem a všechno rovnou posílám na síť, takový jenom poznámky. Ale bez foťáku eště pořád ven nevylezu, takže se to třeba zlepší.

A kromě jinýho zabředávám do stereotypů. Ne že dělám každej den to samý, ale mám naučený, že některý věci nějak jsou a dělám je automaticky. Občas vynechám jeden krok a pak se hrozně divím. Zavírám naše svinský vrata, na několikátej pokus. Když se mně konečně povedou zavřít a já su vzteky bez sebe, zjistím, že jsem zapomněla klíče na vnitřní straně. (Kdo jste někdy měli tu čest s našima vratama, jistě si dovedete představit, jak moc jsem vzteklá, když se mi to stane ráno při kvapném odjezdu do škol a prací, já mám sukni a na nohou botičky, a venku je sníh.) Dneska bylo pro změnu plný parkoviště před firmou, tak jsem stála u chodníku. Odpoledne opět spěchám pro děti do školy, dolítnu na parkál... a auto nikde. Po třísekundovým záchatu absolutního zoufalství (nechat si ukrást auto z parkoviště u firmy je opravdu výkon..) si uvědomím, že tam auto nemůže být, protože stojí na druhé straně ulice u chodníku.

No hlavně že nám funguje ta myčka..

2009-01-19

Patnáct minut v mém životě:

Nemocná kočka se vyčurala na chodbě. Těsně vedle dvojích bot. Boty jsou zespodu mokré a smrduté a moje boty mají na zemi šňůrky -> smrdí. Beru oboje boty, nesu je do koupelny, napouštím trochu horké vody do vany, přidávám saponát, stavím do toho boty na vylouhování. Umejvám zem. S vědomím, že prádla je mnoho a času málo, pouštím máchání včera vyprané deky. Jdu si udělat kafe a vejce. Voda na kafe vaří dřív, než si podám vejce do hrnce, zaleju prázdnej hrnec. Vyleju vodu (dávám vejca vařit do studené, aby nepopraskaly) do dřezu místo do hrnku na kafe. Stejně v něm nemám to kafe. Dávám vařit další vodu, pokouším se dovolat bratrovi, dávám vejce do hrnce, dávám studenou vodu. Lovím kafe. Slyším zvuk vypouštějící se pračky, stále zkouším volat bratrovi, nejde to. Spokojeně sypu kafe. Dochází mi, že ten zvuk vypouštějící se pračky je příliš šplouchavý a tudíž je je něco špatně - ježišmarjá že to teče na zem! S telefonem u ucha valím do koupelny. Neteče to na zem, uff. Teče to do zašpuntované vany. Odhazuju telefon na hromadu prádla, koukám na boty, které - překlopeny na bočky - tiše plovou na hladině avytahuju špunt. Dávám boty na okraj vany a jdu na to kafe. Voda vaří, kafe je v hrnku, všechno je v pořádku. Spokojeně leju vodu z konvice do hrnce, kde se už vaří voda i s vejcema. Doprdele, tak znova. Trochu vody do konvice, nikam nechoď, zalej kafe. Paráda, na třetí pokus se povedlo. Mezitím se dovařily vejca do požadované kvality. Chytám hrnec, slívam vejca. Jedno vypadlo. No jistě, protože vejce se neslívají, ale pouští se na ně studená voda, ty blbečku, to nejsou brambory.

A to je PONDĚLÍ, prosimpěkně.

Včera mně jenom chytla chňapka. Dvakrát. Teda, poprvé jenom trošku doutnala. Podruhé už hořela jasným vysokým plamenem.

2009-01-18

Tento víkend byl mimořádně výživný. Už si ani nepamatuju, co všechno jsem zapomněla, přehlídla, nenašla, nestihla, těsně stihla a naštěstí vůbec netušim co jsem prodrbala, ale pamatuju si, že mně dneska jednou doutnala (to je úplně normální) a jednou FEST hořela chňapka. Přesto všechno stíhám a sleduju!

Sheeana má kašel a teplotu. Celý dny leží a chrápe, a celý noci taky, protože zůstává doma. Léčí se tím spánkem, rvát případný prášky do kočky, která neztrácí chuť k jídlu ani náladu, mně přijde ujetý.

Včera jsem trošku uklízela a zjistila, proč to nemám ráda. Protože nezaměstnávám mozek a ten tím pádem může šrotovat, a jako co tam točí, to jsou fakt pekla občas. Kdybych uklízela nějak vydatněji, mohla bych taky spáchat sebevraždu omylem. Takže, vážení, u nás bude dycky bordel.

Chtěla jsem si dát faviconu do nanic. Nende. Nechápu. Na MM už ji mám, postup je přesně stejnej, dokonce ty weby dělám i ve stejným tom, jak se to.. programu.. ježiš. Okno. Nonic. Prostě nemám favicon a to jsem si ju aji vymyslela :´-(

Hm a to, měla jsem nachystaný nějaký veselý historky, ale pro samý instalování připomínkových systémů do telefonu a do počítače, abych si je mohla synchronizovat a byla stále v obraze, jsem si ty historky zapomněla zapsat. Tak příště!

2009-01-14

Kočky jsou nachcípaný. Mě jebne. Napřed to musí mít asi všichni lidi (aha, miláček ne, ten se jedinej dostatečně oblíká, jak říká), a pak asi všechny kočky. Šínička chrápe na topení a kašle. Normálně na topení spává Serena (ta kašlala přes silvestra), ale je hodná a uvolnila jí místo. Xaviér je chlupoun, ten asi vydrží víc, je venku mnohem víc než ty dvě a zatím dobrý (buch buch).

Jela jsem dneska pro prcky do školy, volala anka, která už měla bejt doma, jestli nejsu ve městě, že čeká na nádru na vlak, a ten má už dvacet minut zpoždění a bude mít dalších dvacet a ju už to dost nebaví. Tak jsem ju poslala mně naproti, tj ona z města tramvají, ja od nás do města autem, vyzvednout prcky, domluvit se s Ankou kde je, ona vystoupí, já ju naberu. V průběhu akce se mně pojebal telefon a odmítal zobrazovat historii hovorů (nebo jak se to řekne) (ještě jednou mně bude někdo tvrdit,že vyšší verze firmvéru je bezproblémová, tovítežejo, já vám to tak sežeru), takže jsem musela lézt do seznamu, což za jízdy neni úplně akorát, do toho jsem zapomněla (ehm), že mám do telefonu píchlý sluchátka a Anku neslyšela, takže jsme se naháněly celkem. Když už jsem ju ulovila, rozhodla jsem se, že zajedem nakoupit do Glóbusu a vemem zrovna pizzu. Dojížděli jsme ke Glóbusu, po dálnici, pravým pruhe, do odbočovacího, a ježišimarja tam jela autoškola DVACET. Jakože 20km/h. Takže já jsem s hrůzou jela po tý dálnici těch DVACET a čekala asi padesát metrů, kdo to do nás zezadu napere v kile dvaceti. Na parkédžu jsme vyšichni vystoupili, sundali si bundy, já jsem začala lovit věci z kabelky.. a zjistila, že nemám peněženku. Tedy peníze (ani papíry, že). Tak jsme si zas nastoupili. Vrátila jsem se do práce, vyzvedla peněženku a zřejmě z nadšení jsem souhlasila s dětma, že si dáme k večeři fazole s párkem. Vzali jsme asi pět druhů, od každýho co tam měli jednu plechovku (byly všechny stejně dobrý) a taky čerstvejch chleba, a pustili se do toho nějak o půl sedmé, abych mohla jít na osmou na trénink.

Che. Dneska jsem fakt neměla den, protože koho kdy napadlo před tréninkem žrát fazole s čerstvých chlebem? Takže jsem samozřejmě nikam nešla, protože zvukové efekty doprovázející každý můj pohyb.. nonic.

A ty šílený stavy, kdy nejsu schopná vylézt z baráku, jsou naštěstí krátkodobý. Sice delší než bejvaly, ale furt je to jenom na dny, a hrozně blbě se to zpětně vysvětluje, protože už prostě nevidim žádnej důvod, proč nevyjít ven, krom tý lenory. Blé. 

2009-01-14

Nevim čím to je, ale poslední dobou mně dělá pořád větší problém vylézt mezi lidi, především s vědomím, že na mě budou hovořit a očekávat odpovědi. Jsem totiž zjistila, že neumim mluvit s lidma. Umim mluvit na lidi, ale s nima ne. Se známejma lidma su schopná v případě nutnosti celkem nenuceně konverzovat, pokud oni nahodí téma, kterýho já se můžu chytit; s míň známejma lidma je to peklo. Protože prostě nevim, na co se ptat, nebo co. Ale já se snažim, fakt, a neni to poznat. Myslím. Hlavně by mě zajímalo, čím to, že su čím dál větší asociál. -  Mimochodem včera v noci jsem se socializovala jak prase :-)

Tu čtvrteční zkoušku samozřejmě nemám. Šla jsem se tam podívat s vědomím, že jsem nedočetla ani ty materiály do konce, a že zjistím, o co tam vlastně jde. Dvě áčtverky s otázkama, co jsme dostali, myslím svůj účel splnily - když jsem si tak pročítala ty otázky, pouze na číslo 17 jsems jistotou dokázala odpovědět. Z těch 22, co tam byly , jsem zodpověděla cca 10, z toho devět bohapustou improvizací a pokusem vzpomenout si, co jsem to vlastně zahlídla a zapsala. V debatních kroužcích před i po zkoušce se řešilo, kdo všechno to neumí a kdo co nečet a kdo se co nenaučil. Jako obvykle, a už mě to začíná srát, se lidem nedá věřit - když já řeknu, že to neumim, páč jsem to ani nedočetla, ale pokusila jsem se, a nemám páru, o co tam de, tak to neni falešná skromnost, ale informace. Stejně jako informace, že nemám prachy, obnáší fakt, že mám tak třicet ká, a to nejenom v kapse, ale vůbec. Hm, asi jsem extremista. Když se mně chce spát, tak je při první příležitosti do deseti sekund po mě. Buď nepiju, nebo chlastám. Trénuju buď do krve, nebo vůbec. Co chci, to chci hned. Zpět ke zkoušce. Vsadim boty (třeba ty bíložlutý letní), že z těch cca čtyřiceti lidí, co byli na prvním termínu, dojde na druhej z důvodu neúspěchu maximálně pět. Che.

Nějaká kočka dneska shodila u nás doma ze schodů kečup. ---- Ne, netušim, kde se vzal někde u schodů kečup a netuší to ani děti, takže buď to byl Viktor (původním jménem Nevim), nebo si ten kečup tam donesla ta kočka, aby ho mohla z těch schodů skopnout a zasrat celou zeď.

Až nebudu tak strašně, příšerně, otravně neschopná (nemůžu, prostě nemůžu, nic), tak sepíšu aspoň seznam, co všechno je potřeba vymalovat, když už to nedokážuudělat.

2009-01-12

Zřejmě to z níže položeného textu není patrno, ale můj iPhone je plně funkční a v žádným případě se ho nehodlám zbavovat, mám ho ráda, ještě dlouho to bude pro mě jedinej vhodnej přístroj (ahoj novej Palme s webOSem) a nestěžuju si na telefon. Sere mě jabko.

2009-01-12

Ještě není půlka ledna a už mám za sebou kokotinu roku, zdá se.

Staré známé pravidlo zní: když něco funguje, neser se do toho. Ale to já ne. Já jsem musela upgradovat svůj telefon ze zastaralého firmwaru 1.1.4 na zánovním prý již plně funkční 2.2, debil.  Půl roku do mě lidi rejpou, že su konzerva. Prohlásila jsem, že až bude novej firmvér dostatečně stabilní a vychytanej a nebudou furt ňáký aktualizace, du do toho. Prej už ta doba nastala. Leda hovno. Telefon se bránil. Nechtěl se připojovat, abych mohla udělat zálohu, schovávaly se kábly.. vše marno, dneska jsem se do toho pustila. Můžu zcela zodpovědně říct, že už toho mám plný brejle. Je půl druhý pryč, sedim u toho od cca čtyř hodin, dvě hodiny jsem se pokoušela donutit ten stroj, aby fungoval na wifi (na které ještě chvíli předtím fungoval bez potíží...), pak aby fungoval s takovým systémem jedním (kterej ještě chvíli předtím... ale nic), kterej jsem potřebovala nutně kvůli zálohám a těm kontaktům a kalendáři a fotkám a... Nonic, zkrátim to. Fotky jsem narvala zpátky (ani TO nebylo jednuduchý, stroj odmítal zobrazovat nejnovější fotky), narvala jsem zpátky i SMS a dokonce MMS, a světe drž se, i seznam hovorů. Podařilo se mně i nastavit si svoje pozadí všude, najít pár těch aplikací, se kterejma se mně dobře fungovalo (a něco navíc, a něco nechat na později). Ale telefonní seznam.. to ne. On jako reálně JE v tom přístroji na místě, ze kterýho má ten přístroj ty údaje číst, akorátže je odtam nečte. Totéž s kalendářem.

Mekdý bude držet čenich, protože už mám na věčný rejpání do iPhone alergii. Z reakcí na moje zoufalé výkřiky jsem pochopila, že nokiáři, kteří se rozhodli pro obdobnou akci, zaplakali úplně stejně jako já.

Co z toho plyne?

Ne, opravdu se neserte do věcí, který fungujou. Přestanou.

2009-01-09

Xavier je mainská mývalí kočka. Dneska jsem náhodou narazila na jakýsi stránky tady s těma kočkama a úplně celej Chavík. Takže dobrý, ten by byl. Ty dvě flekatý hnědočerný jsou buďto britský želvovinový nebo evropský želvovinový, ještě jsem se nerozhodla. Každopádně jsem si včera všimla, že Serena má na čumáku taky pruh jako Sheeana, akorátže ta ho má uprostřed a Sejča na kraji. Ta kočka jak chvilku nepostojí a nedá se fotit, tak se hrozně těžko prohlíží. Už je tady skoro dva roky a pořád zjišťujeme něco novýho. Včera jsme například s Květináčem zjistily, že se jí líbí tahání za uši. Hihi

Včera jsem taky zjistila, že s tim jídlem to takhle dál nejde, dorazila jsem domů o půl páté a konečně se najedla. Brambor s máslem, co zbyly ze středy, kdy jsem je měla zhruba v tutéž dobu k jídlu. Pak už nic. Takže jsem využila další twitter blbinu a budu sledovat co kdy jim, a konečně si v tom udělám jasno.

Moinousovo a Mekdýho obrázek (ano, já vím, že neni Moniousovo a Mekdýho, že je nalezenej. Nalezli jej nezavisle na sobě, předpokládám na tomtéž místě)

se mně fakt líbí. Né že bych si myslela, že su blogger nebo famous, to v žádným případě, ale ten postup. Fakt mně to připomnělo moje rozhodnutí vydat se na vědeckou dráhu. Až tu školu dodělám, budu v ní pokračovat a postupně tam zůstanu a budu dělat co mě baví (vrtat se v blbinách) a nechám si za to platit a (pozor, hlavně) mně to zabere mnohem míň času než to, co dělám teď. Zatím vidím jenom jeden problém, a totiž tu zkoušku, co jsem na ní byla včera, a o níž se domnívám, že se mně povede možná napotřetí, pokud se ovšem někdy dostanu k tomu, abych to dočetla do konce (teorie překladu, též viz pojmy metakomunikace, paradigma, blbiny).

Říkala mama, že za 14 dní přijde do ČR chřipková epidemie. Virová je už tady, kdybyste někdo hledali kde, tak u nás doma. Již tři děti.

2009-01-07

Ten zápočet mám. Oficiálně jsem získala první tři kredity. Paráda. Dneska jsem si zapsala tři prdele dalších předmětů na novej semestr - teda pokusila jsem se - a uvidíme, co se nakonec povede. Hlavně zejtra jdu na vopravdickou zkoušku, teorie překladu. Mám z toho hlavu v pejru, poněvadž to je ten předmět plnej metakomunikace, paradigmat, supermemů a podobných krávovin, kerým nevím konca kraja.

pero

Dneska jsem normálně zaspala. Jakože budík, totok, než jsem ho našla, než jsem ho zaplácla.. a pak jsem jenom mrkla a bylo půl osmé. Vylítla jsem z postele, dolítla za dětma, zjistila, že spí jak dřeva, představila si, že budem hystericky pobíhat všichni po baráku, stejně přijdem pozdě a ještě budem všichni za pitomce, a vrátila se do postele. Kolem osmé se začaly děti hemžit, vysvětlila jsem jim tedy, že jsme zaspali a ať pokračujou, zjistila, že kromě Eliky je nemocná i Anka, a vrátila se do postele znovu. (Poslední dobou si plně uvědomuju, že je mnohem jednodušší a příjemnější některý věci prostě nechat bejt.)

Pelišák má dneska narozeniny. Už je děsně starej, takže ani nebudu říkat, kolik má (mimochodem spejsile všechno nejlepší. Aj ženě. Obvykle si myslím vzpomenu dřív, sorráč), protože když je starej Pelišák, tak já ještě víc. Narozeniny znamenají, že se dělá dort. Po dlouhé době domácích dortů jsme chvilku zkoušeli kupovat, ale zjistili jsme, že jsou strašlivě sladký a nikdy se nedojí, takže jsem se zase vrátila k pečení. Kromě dortu jsem dělala i normální jídlo a taky pomazánku na zejtra, samozřejmě všechno zaráz (páč jsem se fakt snažila přečíst ty školní žvásty) (při vší úctě k té vědě - prostě to není nic pro mě) - takže jsem se samozřejmě strašně přežrala, protože jednak dycky něco zbyde a jednak všechno je potřeba ochutnávat. Jo a taky, jak furt musim experimentovat, tak jsem zkoušela dortovej krém vanilkovej od doktora etkra. Už nebudu, vrátim se k máslovýmu krému, páč ten na rozdíl od etkra ztuhne a dort nepůsobí jako hambáč - při krájení to jezdilo sem a tam a ani chuťově to neni žádnej výbuch. (Ale hnusný to taky není.)

2009-01-05

Šla jsem dneska na zkoušku. Teda na zápočet. Z češtiny. Do čtvrtýho patra, teda vlastně do pátýho, prostě je to vysoko. Byla jsem tam celkem dvacet minut i s oblečením svetru a zavřením dveří, víc jsem odmítla šesti větám diktátu a deseti kraťoučkým cvičeníčkám obětovat. Teď eště jak to dopadne, že. Každopádně jsem cestou dolů samozřejmě vytáhla foťák (cestou nahoru jsem poněkud běžela), protože ten barák nalevo, tam měl podle mě kdysi pracovnu děda. Už to nejsem schopná určit přesně, pamatuju si jenom matně chodbu a cestu a výhled, ale řekla bych, že to muselo bejt tady, na té straně do dvora, ve druhým nebo třetím patře.

filda

Chtěla jsem si dneska upgradnout telefén. Před nějakou, relativně dlouhou dobou, jsem požádala pár lidí, aby mid ali vědět, až to bude fakt stát za to, zbavovat se funkčního firmwaru a přecházet náročně vejš. Tak prej už jo. Stáhla jsem si všechny potřebný potřebnosti, psychicky se na to nachystala.. a prd. Nemůžu -ehm- najít takovej ten plastovej vál, co se do něj musí foun strčit, aby celá akce mohla proběhnout. A nejhorší je, že ho úplně vidim, jak někde chudák leží!

2009-01-04

Úplně strašně, ba přímo příšerně, se mně nechce zejtra vstávat.

A na našem rybníku se bruslí. 

2009-01-02

Silvestr je tady vždycky strašnej. Hospody před barákem a hospody za barákem dělají svoje, ožralejch je tady víc než přes tejden a všechno bouchá už od poledne. Jsme jak na frontě. Takže jsme kočky poctivě pouštěli domů a čurat a domů, protože vystavit je venku bombardování mně nepřijde fér, ony za to nemůžou. Miláček ráno vstával do práce, takže jsme šli brzo spát. Mezi jedenáctou a půlnocí vybouchl snad jenom jeden muničák, asi si ožralové nechtěli vypráskat všechny granáty. 

O půlnoci přišla další sada.

Výbuchy přišly v takové síle, že probudily Xaviera. Už to je výkon, ale ten kocour byl probuzen natolik, že začal chodit. Po tom letním úrazu má asi nějakej divokej močák, takže jakmile se mu chce čurat, čurá prakticky okamžitě. Xavier tedy byl probuzen, vstal a zamířil na chodbu, kde před rokem mívali kočičáci bednu s pískem, a že de čurat. Miláček mezitím našel Sheeanu zalezlou pod stolem, kde třeštila oči a odmítala vylézt. Já jsem přesvědčovala Xaviera, že se mu zas tak čurat nechce a ať de teda radši ven, a do toho jsem hledala Serenu. Kocourovi jsem dobrých dvacet minut bránila v čurání, mimo jíné tím, že jsem ho nosila (a von to na mě nepoustí) a hledala tu střelenou kočku. Chodila jsem po baráku, volala, nakonec mě jala hrůza, že je chudinka venku a tudíž na bitevním poli, takže jsem se snažila zavolat kočku domů a současně vystrčit kocoura ven, aby se vyčural. Ten projevoval nevídanou hbitost a proklouzával mně zpátky do baráku.

Serenu jsem nakonec našla, při šestým průchodu barákem. Serena, která se ničeho nebojí a stále pořvává, byla zalezlá v hromadě čistýho prádla, nacpaná mezi polštář a kalhoty, absolutně potichu ležela a jenom třeštila oči.

Xaviera jsem nakonec ven vystrčila, už to nebouchalo tak moc a jak se ukázalo druhej den, on je fakt flegmoš, ty dvě kočky by se se mnou nebavily nejmíň den a jenom vysíraly.

green

Předevčírem se mně povedlo proniknout informačním systémem na druhou stranu barikády. Ech, no, co, normálně lezu do ISu ze studentské strany, tak teď jsem se tam konečně dokopala z učitelské strany. Na jiné škole, teda, samozřejmě. a podařilo se mně tam procpat nějaký materiály, co budou studenti potřebovat ke zkouškám.

Na druhou stranu, já osobně jsem si stáhla svoje materiály ke zkouškám a jednu už jsem "udělala", jakože odevzdáno jest, ale hodnocení zatím ne. Na další dvě práce se chystám asi dneska, ať se s tim pak nemusim tak srát, a příští tejden mám dvě zkoušky, na kterých mám bejt fyzicky přítomna. V pondělí prosimpěkně musim udělat zkoušku z češtiny. Diktát, tvrdý měkký y i, s z, čárky, malý velký písmena. Jistě jsem si už stěžovala, jak mě to sere, protože si myslim, že muset dělat takovou zkoušku/zápočet je pro mě ponižující. O to víc, že mě učí osoba, která dokáže napsat takovejhle omluvnej mejl:

".... Při svém mylném tvrzení o psaní malých písmen uprostřed věty u výše uvedené
trojice jsem vycházela z příručky "Na co se často ptáte. Jak používat čárku a
další interpunkční znaménka" (Klett, Praha 2006, s. 111), neboť jsem
předpokládala, že se mohu řídit pravidly v ní obsaženými. Příručka se totiž
tváří jako pokračování knížky "Na co se nás často ptáte" (Scientia, Praha 2002),
již napsali pracovníci Ústavu pro jazyk český AV. Oficiálním pokračováním ale
není (i přes takřka shodný název, formát či úpravu obálky - porovnejte si je v
knihovně) a ÚJČ AV za ni proto nenese žádnou odpovědnost. Autory byly, jak mi
teď naznačuje Google, (pouze) zaměstnanci Katedry českého jazyka a literatury
PedF UK."

Blink

&