31. března
Skříň je hotová, zde. Zřejmě jarní výzdoba, když už je to jaro.. se pozná tak, že rostou a voní fialky, totiž. A taky že jsou kolotoče v obci. Tentokrát dojeli i s autíčkama a nějakou brutální dráhou, která jezdí i pozpátku a přitom se naklání (na to sebrali dovahu akorát Honza s Biškou), samozřejmě střelnice a řetízkáč, děti si to nemohly nechat ujít a já jsem strávila hodinu (no minimálně..) debatou s pí Kočkovou na střelnici.
V sobotu jsme se vydali do KáHá za Behebotem a rodinkou, jako bonus jsme měli kromě procházky po městě a pamětihodností (tam je krásnejch dveří...) Jeroma a bobovou dráhu (nemohla jsem fotit, musela jsem jezdit, fotil Behe, všecko bude). Katedrála Barbora je stále částečně pod lešením, ale to není nic divnýho, je to OHROMNEJ barák, konečně jsme si ho obešli celej. Detaily budou, protože --

-- dneska jsme uklízeli dvůr. A ryli a sadili a přesazovali kytičky a pálili starý vánoční stromky a zlikvidovali jsme pískoviště (nojo. Už ho nepotřebujem. Rozryla jsem kvůli tomu kus trávníku, protože kde jinde vzít hlínu do tý lochny - a já co neudělám dnes, neudělám nikdy :) a lezli po střeše a vůbec byli skoro celej den zase venku, takže bacily děti snad už definitivně spálily a zejtra se de do školy a v týdnu doděláme detaily (a výhledově přestěhujem dva pokoje) a pak se může grilovat, johohó. A když už bylo skoro tma, děti si koupily a udělaly večeři, zatímco my jsme dodělávali, a osprchovaly se, a šly spát, a my jsme s drahouškem ještě seděli každej se svou lahví a židlí a s kočkama u ohně a čekali až dohoří a jako jo. Dobrej víkend, dobrej.

Jo a ty boty - jak mám ty zelený s růžovejma šňůrkama a Elika má ty samý, ale v černé kostkované, ty jsou tadyk. Vona má o číslo větší, ehm.

28. března
Děti postupně dokončujou úpravu nábytku. Včera dodělali skříň (já teda mám zatím jednom necelou verzi), Elika už přestěhovala asi třicetkrát pokoj, teď to vypadá, že se bude možná stěhovat zase i u Honzy, a Sheeana shazuje kytky z parapetu nad schodama, takže s tím se taky bude muset něco udělat.

Myčka stále jaksi ehm nic. Takže nádobí už začala umejvat i Ksichtka. Sice u toho dělá hrozný rypáky, jakože Ach já ubohá holčička, Pořád mě nutijou pracovat, Ach, Ach, Achich, a cáká kolem sebe, ale umejvá. Ještě tak aby si furt necucala ten palec. (Pst. Cucá si palec.)

A já jsem už někdy ze začátku týdne měla nějakou hrozně zásadní věc na zapsání a co se stalo? No zapomněla jsem to. Celej tejden taky zapomínám někde doma telefon a nezapínám mu zvuk. A zase na druhou stranu, celej týden se budim sama, a ne budíkem, neboť děti mají jarněvelikonoční (JO! No jasně! Bylo to něco s velikonocema! Ale co..?) virózu a jsou doma a já taky a tedy co? Nemám už od samotinkého probuzení posranej den. Jó, kdybych se mohla vzbudit sama, třeba v sedum.. to by bylo hnedka jiný. Ale to nejde. Musim o půl, tj budík, tj krize. Zas už od pondělí :)

26. března
Nesnášim, když mi někdo tvrdí, že absolutněnanic je blog. Neni. Neřešim kraviny, nezabývám se ohromně důležitýma otázkama ani dyzajnem, nediskutuju se svejma zasíťovanejma kámošema o svých pseudopotížích, nemám rozdělení na články, redakční systém, příspěvky ke každýmu žvástu. Už roky na různejch doménách řešim to, že se se svejma známejma nevidim (a současně i to, že se s nima tim pádem nemusim vidět - jakkoli to teď, takhle napsaný, blbě působí, je to tak, času neni nazbyt) tak, že o tom píšu. Jako částečnou sebereflexi jsem používala de profundis, ale od tý doby, co jsem vyrovnaná (aneb hafo věcí je mi u prdele a říkám tomu optimalizace), už se ani tam nic neděje. Takže NE, todle neni žádnej zaprcanej blog, a to je naposled, co se o tom s někým bavim :)

KONEČNĚ jsem sáhla do hlubin počítače (ha! hlubina myšlení!) a vytáhla z něj píseň. Buďme veselí, stále a vždycky, zazpívejme sobě třeba po... aficky! Jojo, jede paša na koni, to mě vždycky sejme :) Takže opětovné díky strýcovi F za zpracování, PS soukromé sloky jsem vynechala, úplně všechno se zveřejňovat nemusí.

Kočkám prdlo v kouli už definitivně. Serena se Sheeanou lítají po baráku a se strašlivým rachotem se honí, Serena přestává mňaučet (juchůůůů!) a komunikuje pouze prostřednictvím (stále nefunkční...) myčky, potažmo magnetickými slovíčky na ní. Včera shodila SNOW a DANCE. Když jsem se podívala ven, zjistila jsem, že sněží. Serenu jsem tedy vypustila ven a ta začala jásavě pobíhat po dvoře. Předevčírem shodila SAW a SONG, po prozkoumání myčky jsem se ujistila, že HEARD tam není, takže zvolila poměrně blízké slovíčko - a dle jejího přání jsem teda ten 4tet vypnula a pustila Apocalyptiku, kterou jsem už dlouho nepouštěla. Chvíli spokojeně seděla a pak shodila YELLOW. Napřed mně to nedošlo, ale pak jsem si všimla, že na lince stojí otevřená kočičí konzerva.. kitekat.. žlutý. Tak já nevim. Buď fakt umí číst, a anglicky, nebo to jsou kontinuální haluze. Jo - a Xavier stále spí. Děti přišly s teorií, že je nabíječka pro S&S - ty dvě z něj normálně vycucávaj kočičí energii a tudíž se ten ubohý kocourek musí stále nabíjet. Ani nedojde od linky k misce, cestou si musí dát jednu desetiminutovou pauzu vleže...

24. března
Předevčírem jsem si stěžovala večer hraběti v hospodě, že nemůžu spát nějakou rozumnou dobu v kuse. Šest hodin a šlus. A pak se mně chce stejně celej den chrápat. Ale když du večer brzo, tak se vzbudím klidně ve čtyři a čumim do stropu. Miláček pravil, že to je stařecká nespavost. ALE! Včera jsem vytuhla v sedum, páč to jinak fakt nešlo, s tím, že chvilku budu spát a pak vstanu a půjdem řešit nějaký jídlo. Hehe. Prd, leda. Matně si pamatuju drahouška, jak říkal něco o KFC, pak si pamatuju jak jsem mu říkala AHOJ, pak mě zase obtěžoval a pak už bylo osum ráno, tak jsem vstala a v ledničce jsem našla kaši, salát coleslaf a napůl sežraný kuríto. Takže ehm jsem asi večer něco pojedla :-)
Hrabě! Nezajdem na kafe? Potřebuju vyřešit ještě pár věcí, a jestli to všechno funguje jenom tak, že ti vo tom řeknu a pak je to přesně obráceně, tak do toho du a ty těch pár minut se mnou taky přežiješ, co..

Tento týden jsem (opět) nedávala tréninky (nemohla jsem se opřít o ruku, Honza měl chorobu). Se polepšim. A budu mít ty hnáty ještě horší..

21. března
Ty zelený tenisky jsou naprosto úžasný a dneska jsem v nich pročvachtala povániční břeh Svratky. Kde jsem byla za kachnama. Zjistila jsem, že některý bydlí u kohosi v zahradě, tam na břehu. Takže jsem jim tam chvilku házela rohlíky na zasněženej trávník. Zajímavý.

Předpředevčírem jsem byla v hospodě, mj s Melly, která mě mj upozornila, že MUNI otvírá ´obor´, kerej bych mohla jít studovat. Předevčírem dopo mně poslala i link, a tak jsem (dřív než mě to přejde) vyplnila přihlášku a poslala poplatek. Takže co? No takže jako asi pudu dělat přijímačky, šmarjá! Já! Která jsem prohlásila, že se ze své strany katedry už na tu druhou (špatnou) nehnu ani za nic! No nic.

Předevčírem jsme byli s dětma (a taky s Melly) na rabovačce. Nechali jsme ve Vaňkovce DOST peněz, zato odešli se spoustou hader a bot. Děti. Já ne, já jenom tričko s nápisem NOBODY´S PERFECT (BUT ME) --to jsem tam NEMOHLA nechat-- a spoďáry. Elika dokonce našla krásný botky, stejnýho střihu jako jsou ty moje krásný moje zelený, akorátže tyhle jsou černý a černobílo kockovaný. Nedokázala jsem jí na to říct, že tenisky přece má od podzimu :-) bohužel má o něco větší nohu, takže ty boty jsou čtyřicítky (začala jsem si poslední dobou kupovat boty, co mně jsou tak akorát, tak, abych v nich mohla chodit jenom v punčoškách a nepadaly mně), nicméně dohoda zní, že si je můžu pučovat. To odfotim a plesknu. Teď pleskám jenom tradiční skvělej výhled ze střechy obchodního čentra - kam chcou dycky jet zaparkovat děti, páč se jim tam líbí, já bych klíďo zůstala někde dole pod střechou. Ale ondatra je taky ráda, když vidí ven.

Honza je nemocnej. Horečka jak prase, 39, na třicetosumdva jsem to srazila půlhodinovou neteplou sprchou ve vaně s blikajícím Elvisem, co nám dovezl zmetek. Nemoh skoro chodit. By mě zajímalo, co to je za debilní virózu zase. Ale dočetla jsem se, že horečka je dobrá, áno, protože - aha, takže to vlastně nemůže bejt viróza - při vysokejch horečkách virové umírají a .. a vůbec, copy´n´paste: Horečka sama není nemoc, nýbrž smysluplná reakce organismu na nemoc, na infekci. Dokonce můžeme říci: je-li organismus zdravý, pak má schopnost reagovat horečkou. Horečka (teplota nad 38°C) výrazně omezuje růst a množení virů i bakterií. Při teplotě nad 39,5°C ztrácí většina virů a bakterií schopnost rozmnožovat se a hyne. Navíc horečka aktivuje imunitní systém: bílé krvinky jsou při horečce pohyblivější, mají větší schopnost se vypořádat s nezvanými hosty, kteří se při infekci v organismu šíří. Horečka je tak jedním z nejdůležitějších nástrojů, kterými organismus udržuje svoji integritu.
To de, ne?

19. března
Olomouc dobrý, fotky budou. Shodila jsem vlasy, byli jsme na japonskejch bubeníkách, koupila jsem si boty, co jsem po nich toužila mocně již loni (a nemohla je sehnat v rozumné velikosti po celým Brně, a že jsem se něco nahledala a navolala), uvědomila si, že mám všechny tenisky za posledních asi 7 let zelený, zašla si na (už) pravidelnej každoroční výlet k Davidovi, seznámila jsem se s iPhonem, osobně, a... a tak. De to, ale dře to.

14. března
V úterý vypustili v brněnské ZOO mebídečky. Jakože lední medvědice Cora má dvě mimina, a šli poprvé ven z bejváku. Jela jsem kolem ZOO do školy a zrovna odtam odjížděla televize, tak mě to tak ňák napadlo, že asi mebídečci, a vono jo. Takže jsem ve středu odpo jeli s dětma (Elicca odmítla...) do ZOO se na ně mrknout. Zážitek nepřenositelnej, strávili jsme v ZOO celkem hodinu, viděli asi sedm druhů zvářat a VŠECHNY byly naprosto skvělý. Končím se ZOO o víkendech. Poprvé jsme například viděli vlky ze vzdálenosti menší než asi 90 metrů. A hned tři, ukazovali se nám a předváděli a dokonce simulovali to. Rozmnožování. Jako normálně komunikovali. Taky jsme viděli polární lišky. Ty pro změnu převracely paní, co jim čistila betonbazének, lopatku. A lachtani se porvali. A mebídečci. Ti si hráli a juchali a vůbec, jsou mrňaví, výběh je velkej a hlubokej a Honza s Biškou viděli prd, páč byli mebídečci daleko, já jsem měla 300mm, tak jsem se koukala a Anka měla kameru, takže to sestříhá a ukážeme memedě v akci. Ještě jsme viděli i jiný zvířata, ale z těchdle je ten zážitek nejsilnější, že.

Jsem včera přemýšlela (ticho) a tak ňák jsem si všimla, že jsem už děsně dlouho neviděla jakejkoli film-seriál-pořad (prostě cokoli na obrazovce). Děti sjíždí systematicky Přátele (komplet) a na random cokoli co si podají, drahoušek různý seriály a filmy do zelena (beltstárgalaktyka, drhaus, nevimjaksetovšeckomenuje)... a mně to nijak nechybí. Akorát občas TopGear. Ale na to su moc ospalá furt. Jak jsem byla v té knihovně, půjčila jsem si hroznou zásobu literatury, takže teď už asi 14 dní su v Jižní Americe, předtím jsem sjela všechny český Bagleye co vyšli (jo! a dobře přeložený!), mně to vyhovuje.

11. března
Byl taji zmetek o vikendu, a Pastélije. Taky jsme byli se sestrou a FaCE na jídle v Restaurase a var DONMIGEL prava jihoameryska kuhyně palaskeho třicetři pod půčovnou videovos, taky jsme sežrali chlebíčky, byli na výletě na hřbitově, viděli balón a vůbec hodně bizarních věcí, byli na večírcích dvou v absolutu (nikdo se nesvlíkal), sežrali lososa a tak. Mně se nic nechce. Jakože, ne že vůbec nic. Chce se mně akorát spát, a to ještě tak divně, v podstatě asi hlavně přes den, když nemůžu. V noci samozřejmě vytuhnu na tři - jako kdyby mně někdo počítal, od chvíle co buď zalehnu, nebo zavřu knížku, tak řekne JEDNA DVĚ a u TŘI už su tuhá. No a pak spim cca pět a půl hodiny a konec, tradá, vstáváme. Buďto to provede budík, nebo já. Ve smyslu, že když jsme dorazili někdy ve tři dom, tak před devátou jsem už ležela v posteli vedle naprosto tuhýho drahouška a čuměla do stropu. Já to nechápu.
A to se mně NAVÍC ještě zdají věci. Jakože předevčírem se mně podle mě zdálo ÚPLNĚ VŠECHNO. Si Anka ráno stěžovala, že jí se nic nezdálo, já se nedivim, VŠECHNO jsem to měla ve snu já. Ono se to asi blbě vysvětluje, ale prostě - všechno. Koně, parní válec, lidi, děje, pomalý situace, hádky, idioty, romantiku, zvířata, silnice, třešně, rychlost, okna, vlak, sníh, hory... včechno, prostě VŠECHNO. Hrozný.
Takže když se mně včera zdál naprosto standardní, dokonale živej sen o debilních situacích a idiotech, aha, takže o životě, tak jsem vstávala sice nevyspaná, ale celkem spokojená.

A včera večer jsem odfotila krtkáče. Zmetek dovezl další, totiž. Na českorepublikový poznámky. Už tam mám mapson Olomouca, historii a pár letopočtů, páč se chystáme s Honzou v sobotu trénovat a měly by nám tak dvě hoďky zbýt volný.

7. března
V pondělí jsem objednávala v Anglii (mj) kočičku, která strouhá tužky. Přesněji v pondělí po druhé hodině odpolední, našeho času. Včera (ve čtvrtek) před druhou hodinou odpolední našeho času jsem přišla domů a ze schránky vytáhla lístek, že mám na poště obyčejnou zásilku, která se nevejde do schránky. A co myslíte, že to bylo. NO JASNĚ! Ten balíček z Englandu. Já je prostě žeru. (Kdyby to někoho zajímalo, ten web je www.find-me-a-gift.co.uk a poštovný mají rozumný a odstupňovaný podle toho, kolik si toho objednáváte.)
Na druhé straně je český web scio.cz, na němž jsem objednala pro Eliku nějaký ty jejich světoborný testy. Druhýho. Včera, tj šestýho, mi přišel mejl, že už to nesou na poštu! Paráda.
Což mi připomnělo historku ze začátku týdne, kdy jsem byla donucena dojít na poštu si vyzvednout jiný balíček. (Miláček tvrdí, že su shopaholik. Nebo jak se to píše. To je samozřejmě nesmysl, protože já nechodím po obchodech a nenakupuju nesmysly, v opravdických obchodech nakupuju samozřejmě pouze a jedině věci, který potřebujeme, a v úžasných internetových obchodech, především v Anglii, nakupuju taky jedině věci, který potřebujeme! Škoda, že se takhle nedá nakupovat v Anglii jídlo, občas mi v těch frontách -hlavně v Albertovi- přijde, že by to bylo nejen pohodlnější, ale i rychlejší.) --- Co jsem to chtěla?
Jo. Ta pošta. Šla jsem si s papírkem pro "standardní balík". Nápis odkud to je byl nečitelnej, takže jsem nevěděla, co to je. Postavila jsem se k patřičné přepážce (kde nikdo nebyl), položila přímo do okýnka lístek a občanku a čekala. Mezitím přišly ještě nějaký dvě ženský, jedna se postavila za mě a druhá s balíkem vedle k okýnku. Za několik minut dorazila ONA. Posadila se, podívala se na mě a povídá "Kdo je na řadě?" Já a ženský za mnou jsme se na ni divně podívaly, a já jsem řekla "Já." Pochopila, vzala si papírek, podívala se na něj a pravila "Ještě občanku." Přistrčila jsem jí občanku, která ležela původně vedle papírku, co si před chvílí vzala a pomyslela si něco o blondýnách. ONA se zvedla a s papírkem v ruce zmizela. Vrátila se asi za pět minut, v ruce stále pouze papírek, došla k okýnku a zeptala se mně "jak je to velký?" Poněkud mě to překvapilo, takže jsem řekla, že "nevim, protože jsem to neviděla". Divně se na mě podívala, pak se podívala doprava od své pracovní židle a během deseti sekund podala tlustější obálku. -- A pak jsem to posrala, protože místo abych tiše podepsala papírek o vydání, sbalila občanku a balíček a zmizela, jsem požádala o pět známek na dopisy. Následovalo (nekecám!) asi dvouminutové přemýšlení, evidentně na téma kolik stojí známka na dopisy (naštěsti se mě nezeptala), pak dvě minuty přemýšlela kde má ty známky, pak našla tu knihu s nima a jala se hledat desetikorunový známky, pak je našla, ale asi se jí nelíbily, tak našla jiný, zjistila, že ty první byly hezčí, tak je začla zase hledat, a pak začala odpočítávat těch pět známek. Napočtvrté to vyšlo, takže se je rozhodla utrhnout. V poslední chvíli si rozmyslela, že lepší bude, když je utrhne z druhé strany, a jala se odpočítávat pět ks znova. Já jsem si mezitím nachystala kilo. Když leželo pátou minutu připravený na přepážce, ONA napopáté spočítala, že pět desetikorunovejch známek bude za pade, a vítězoslavně křikla do okýnka "PADESÁT!". Strčila jsem jí kilo až pod bradu (málem jsem si při tom zalomila ruku v okýnku, jak hluboko jsem musela), ONA pochopila, že platim...
Dál nevim. K životu jsem se probrala až v autě, takže jsem ji možná zabila. Divim se, že to ještě neudělal nikdo přede mnou...

Včera jsem se cestou ze školy stavila u řeky, jinde, než kam chodim normálně. Byly tam jiný kačky a já jsem neměla žádný rohlíky :-( Ale kamarádit se stejně chtěla jenom ta jedna holka, kluci zbaběle prchli do dáli, za chvíli se pro Kačku vrátili a donutili ji, aby s nima odletěla. Srabi

 
6. března
Děti se pustily do pečení. Někdo to dělat musí, koneckonců. Takže Honza upekl muffiny (což jsou takový bábovkoidy v košíčku) a Anka brownies (což je takovej hodně čokoládovej perník bez perníkové chuti). A aby toho nebylo málo, Áčko a Déčko udělali znovu večeři, stejně jako včera. Já se mám...

5. března
Jo. Cože? No, jasně. Sněží. A víte proč? (Teda sněží jenom trochu..) Protože Biška je na škole v přírodě na Vysočině a náš tatínek přezul na letní gumy. Jak jinak, že.
Včera jsem byla snad po měsíci na tréninku. Né, kecám. Za posledních asi 35 dní jsem byla dvakrát. No. Takže jsem málem zemřela (nofaáááááákt) a už vim, jak se cítil drahoušek, když kdysi šel se mnou na trénink. Děsný. Dokonce jsem si snad i namohla nohu. Takže takhle to dál nejde. Přejdu na léčebnou kůru březovou, blbost, pivní a spací - vono mně pivo (některý) dělalo dobře na žaludek i před lety, a s tím spaním to je dost zásadní problém. Už jsem říkala, že jsem si našla svou chorobu? Chronický únavový syndrom. A eště bych chtěla toho pejska.

2. března
Březen, za kamna vlezem. A zůstanem tam a budem tam spát. Nebo něco podobně nenáročnýho. Moh by tam někdo nosit literaturu a rajčata. Mně teda rozhodně.
Jsme byli v sobotu na pokrovým večírku, kamarádi (jo!) nás obrali o poslední trenky a tak teď nemůžem ven.. proto ty kamna.
Serena dneska dělala hrozný ksichty. Seděla na okně a tvářila se. Jako nevěsta. Zatímco Xavier.. dělal hrozný ksichty. Ležel na okně a tvářil se jako ředitel zeměkoule, kerej toho má FAKT MOC. Sheeanička se se mnou moc nebaví, ve středu byla u lékaře, kde jí udělali díru do břicha (ano, nebudeme mít koťátka, zdá se) a ona mně to asi nemůže zapomenout. A to ještě neví, že za tejden de znova, vytahovat stehy..

únor je pryč

 


&