25. února
Dneska přišel po dlouhé době Saša na návštěvu. Saša je velikej chlupatej kocour, co sem chodil za Serenou a já mám podezření, že je otcem Xaviera, protože tady v okolí není žádná takhle šíleně chlupatá kočka. A Klaudie, o které si myslím, že je Chavijérova matka, rozhodně dlouhosrstá není. Nicméně Xaviera se Sašova návštěva vůbec netýká, protože ten celou dobu chrápal dole v kuchyni a odmítal komunikovat.
Saša přišel na střechu. Napřed ho zřejmě zaregistrovala Sheeanička a pak děti, protože mi Anka (ubohý nemocný Květináč) přišla říct, že je Saša na střeše. Lapla jsem teda foťák a mazala hore. Sheeana seděla na střeše skoro v nejnižším bodě u květináčů tj. u terasy tj. u lidí, a strašně třeštila oči. Saša seděl na opačném konci střechy a normálně čuměl, jak velcí kocouři čumívají, a ve větru mu povlával kožich. Hrozně fučelo. Napřed jsem kocoura opatrně vyfotila zpoza dveří, aby se nevyplašil (jojo tříkilo, tralalá) a až pak šla ven ho lákat. Povedlo se mi vyděsit Sheeanu ještě víc a přilákat Serenu, která do té doby mlátila tlapkou do okna dole, že jako by už šla dovnitř.
Jakmile Serena vyběhla po schodech nahoru ke mně, zjistila, že Sheeana sedí na střeše a tudíž že se něco děje, tak tam vlítla taky. Ona jak je zvědavá a hrozně aktivní, tak se furt do něčeho pouští. Takže samozřejmě zjistila, že na střeše je i Saša. Lehce zpomalila a začala na něj mňaučet. CHA! Někdo mně tvrdil, že kočky dělají mňau akorát na lidi a ne mezi sebou na sebe. Nene. Nicméně pochopila, že Saša by utek, kdyby za ním běžela tak to brala chytře po kouskách. Mňau mňau, dva kroky, sed. Mňau mňau, dva kroky, sed. Saša třeštil oči jak Šínička a nevěděl, jestli má sledovat mně s cvakajícícm foťákem nebo Serenu, která mu cosi naléhavě sdělovala. No nakonec Serena ztratila trpělivost a rozběhla se k Sašovi. Ten ztratil trpělivost taky a utek za komín. Serča ho ještě chvíli lákala, ale pak ji to přestalo bavit a normálně odešla někam úplně jinam. Což jsem pochopila jako povel k tomu, že jsem na řadě já, a vylezla jsem na střechu místo ní. Saša tíhu takové popularity neunesl a utek úplně.
Takže jsem opět zjistila, že ta naše cáklá kočka se zřejmě nebojí ničeho a umí používat různý metody, aby dosáhla svýho. Je chytrá. Někdy až moc..

24. února
Každej je ňákej; kolik hlav, tolik syslů, kolik očí, tolik smyslů; učený z nebe nespadl; jabka nepadají daleko od stromů a stromy nerostou do nebe. Nebo co. Prostě, jela jsem včera do Vídně na koncert The Cure, a úplně původně jsem si myslela, že bych jako vyrazila brzo a podívala se zase na kousek Vídně, konkrétně na Hundertwasserhaus. Teda takhle. Eště víc původně jsem myslela, že pojedu autobusem, a tak jsem si koupila lístek tam (ty internetový nákupy! ach), a pak jsem teprve začala hledat co mi jede zpátky a zjistila jsem, že nic (nic obnáší vlak v jednu v noci z Vídně do Bratislavy, kde lze přestoupit buď na bus, kerej jede asi za 7 minut -nemám páru jak jsou na tom tam s nádražíma-, anebo na vlak, kerej jede asi v 6 ráno, a všichni víme, jak ve Blava blízko k Vídni, tj ten první vlak by 5 hodin jel leda přes Brno, což nejel). Takže jsem ten lístek musela zase zrušit. No a pak teda jsem vymyslela, že pojedu autem, a pojedu brzo, a podivám se.. viz výše.
Akorátže prostě to zas nějak nevyšlo, jsem z práce přišla ve dvě, oběd, totok, no vyrazila jsem ve třičtvrtě na čtyři. ALE protože jsem jela testovací trasou přes Blavu (dálnice! Až tam! Ke Gasometru!), byla jsem za dvě hodiny na místě, včetně nákupu všech dálničních známek a mírného ehm bloudění na posledním sjezdu. (No a, mně to neva, aspoň pro příště vim, kam to vede, a že se mně to už párkrát hodilo. A ne, navigaci nepoužívám, a ani nebudu, doma se mrknu do viamichelinu, když je to složitý, namaluju si to do některýho bloku, a tim to končí. Páč to samozřejmě nevytahuju už pak, heh.)
Jo, takže jsem dorazila hrozně rychle, a tudíž jsem viděla západ slunce nad letištěm, rafinerií a Gasometer City, paráda. Nicméně v plánu bylo i shlídnout Hundertwasserhaus žejo. Takže jsem bleskově prošla ty ulice kolem plynáren, abych věděla, kde co je, až bude tma (hlavně kde je ten koncert), a až se tam vrátíme časem všichni (jakože plánujeme ten výlet už dlouho), a vlítla do metra, abych se stihla vrátit. Vídeňský metro já žeru. A vůbec, Vídeň mně hrozně připomíná Brno. Stejný baráky (dobře, nó, tak podobný), ta struktura, celej dobrej pocit z toho - jakože se tam nemusim bát. Jo, no takže nakonec jsem dorazila k Hundertwasserhausu, je dost mimo jakoukoli hlavní trasu, prostě barák, ve kterým se normálně bydlí a tak, dokonce tam má sídlo psychiatrička :-) to mně přišlo vtipný, jak je ten barák ujetej.
Aha - mě napadá - on je to Friedensreich Hunderstwasser, vlastním jménem Fritz Stowasser, v naší rodině velmi oblíben, ale celkové povědomí asi nebude.. úplně .. nonic. Prostě supr baráky a hlavně nápady.

No a teď jako to hlavní. THE CURE. Měla jsem trošku obavy, jestli mě tam pustí s foťákem, kterej jsem nechtěla nechávat v autě. U vstupu samozřejmě probíhala kontrola, šacování, otevírání tašek. Slečna osahávající ženský mě požádala o otevření batohu, tak jsem ho otevřela - napřed kapsu nahoře, pak aktivně kapsu dole.. ale ta už slečnu nezaujala, páč si všimla, že mám v horní kapse dvě jabka. Po konzultaci s šéfem ochranky mně byly zabaveny. JABKA! To že mám klasicky švýcarák v té spodnější kapse mně došlo až pak, a foťák už vůbec nikoho nezajímal. Takže jsem byla vpuštěna, frkla si bundu do šatny, nafasovala lístek 343 (číslo našeho baráku) a šla se mrknout na svoje sedadlo řada 6 místo 6. Sekuriťáci stáli u dveří s nápisama typu ´jestli tam vlezeš s foťákem, tak ti ho zabavíme a vyrazíme tě´, ´nelez tam s pitím´, ´žádný jídlo´, ´nekouřit´ a podobně, a co chvílu prolízali galerii (kde byly místa jenom na sezení -místo jsem si už při nákupu bohužel vybrat nemohla-) a kontrolovali, jestli všichni sedí, nepijou, nekouří a tak. Jakmile vypukl samotnej koncert (btw předkapela 65Days - instrumentální nářez, docela dobrej), asi polovina lidí vytáhla foťáky a cigára, dokonce trávu, a pití a jídlo. No. Takže jsem taky udělala pár fotek, ačkoli jsem to neměla až tak úplně v plánu - přece jenom, co kdyby mně můj stroj někdo zabavil!!!!! Flek jsem měla skvělej (i když jsem ho trefila až napodruhé, přece jenom moje němčina stojí za prd, takže detaily jako "levá galerie vlevo" a "levá galerie dole" ignoruju -- ale s lidma co mě přišli přesunout jsem se domluvila!), asi patnáct metrů od pódia, zvuk byl vynikající.. no jako Gasometer můžu, co se týká koncertů, jenom doporučit. Ale příště si budu objednávat lístky včas :-)

A pozor, hrůza dne: naše myčka stávkuje. Neohřívá vodu. Musela jsem po třech letech umejt všechno nádobí ručně. Jako já chápu, že to zní hrozně rozmlsaně, ale dyť myčku má každej.. a koho je doma šest, že. Takže na několikrát, a hodina a půl v pytli, páč u toho nejde dělat skoro nic. Leda česnečka a oběd v troubě :-)

18. února
V sobotu bylo hezky. Donutila jsem tedy celou rodinu (původně nechtěl jít nikdo) vyrazit ven. Zajeli jsme se kouknout na Hády (domnívala jsem se, že když je tak jasno, že bude i daleko vidět, a prd), a odtam jsem měla pěkně vymyšlenou a v mapě najitou cestu dolů (autem) do Maloměřic na nákladový nádraží, potažmo na tu lávku, co vede nad ním. Ale kdež. V půlce trasy byla jakási brána pitomá nebo závora, takže jsme zvolili alternativu B a stejně se tam dostali. Všichni z toho měli ohromnou radost - já jsem s foťákem šťastně poskakovala po mostě a volala "podívejte koleje" "hele vagón" a podobná překvapivá zjištění, zatímco ostatní mrzli a Elika se klepala víc než ta lávka (strachy, protože ta lávka se klepala, obzvlášť když jsme skákali). Nakonec jsem se nabažila kolejí, lamp i vláčků a odjeli jsme (zajímavý, mně zima nebyla, ač fučelo jak prase a bylo pod nulou), Kubíček vystoupil na Botance, my jsme jeli do Vaňkovky (to von nedává) pro zbytek dárků pro mamu a nějaký psací potřeby a pak taky na Botanku. Večer jsme zamířili opět do absolutu, já s luxusní migrénkou a narvaná práškama, takže jsem v podstatě neměla jinou šanci než to přepít. Splněno. Pedál seděl celý večer tiše zády ke zdi a skoro nepil. Choval se vzorně a každého pozdravil. (Pedále, takhle? ;-)
V neděli jsem se FAKT pořádně vyspala a navečer jsme vyrazili předat mamě zbytek dárečků a kytišek, a kolektivně se najíst, a mně se při té příležitosti povedlo vyfotit všechny děti pohromadě - nedělají ksichty, moc se nehýbou (asi spíš vůbec, v tý hospě byla tma jak v prdeli) a tváří se normálně. Takže to znamená, že o mně nevěděly :-)

13. února
Konečně jsme se dostali do knihovny. Vrátila jsem kabelu knih a půjčila si další. Cestovní kabelu, mám na mysli. Ještě že ty knihovny jsou. Spodní paní knihovnice (dětská) se divila, že mají průkazku do knihovny už všechny děti (tj včetně těch nejmladších), a horní paní knihovnice se chvilku divila, když jsem se jí ptala, od kolika můžou děti do dospělé knihovny. Páč tlamy už dole nemaj moc co číst. Pak si uvědomila, co četla ona ve třinácti letech, a byla spíš ráda, že takhle funguje někdo i dneska. A tak tlamy dostanou příležitostně průkazky i do horní knihovny.

Taky jsme se dostali konečně s kočkama k doktorce. Na očkování proti vzteklině. Narvali jsme Serenu a Sheeanu do k tomtuto účelu před nějakou dobou zakoupené přepravky (původně tam byl Xavier a Serena, ale když jsem se snažila tam přidat ještě Sheeanu, vytalčovali ji za stálého rvaní se ven), Xaviera jsme nacpali do tašky s holčičkou, co máme na koupák, a obojí jsme přenesli do auta. Serena a Sheeana stále vystrkovaly tlapičky mřížema přepravky ven a Serena zoufale kníkala, zatímco Xavier se nezvykle pohyboval - zmítal se v tašce, nasranej, že nemůže ven a nic nevidí.
U doktorky v ordinaci jsme je vypustily. Já, Biška, Anka a doktorka. Teda, otevřely jsme přepravku a tašku. Serena vylítla ven jak namydlenej blesk a okamžitě začala všechno zkoumat, lezla po stole, do přihrádek, po papírech, po klávesnici (doktorce to nevadilo), po okně, prostě VŠUDE. Xavier vyskočil z tašky, což ho vyčerpalo, a tak si musel na chvilku lehnout. Sheeana dělala, že v přepravce není. Nechaly jsme je chvilku bejt, ať se seznámí s terénem (Serena stále v pohybu, Xavier stále rekognoskoval terén vleže, Sheeana stále narvaná na zadní stěnu přepravky) a mezitím vyřešily problém s kastrací Sheeany (nojo, ubohá kočička. Ale jinak to nepude), která je ještě maličká (a tlusťoučká) a tak je prej času dost. Tak jsme se objednaly na za 14 dní, pro jistotu :-)
Pak došlo na vakcínu. Říkala jsem si, že když začnem Xavierem, bude to nejlepší, páč je klidnej. Byl tak klidnej, že to jsem ještě neviděla. Sebrala jsem ho ze země, kde stále ležel, posadila na stůl, doktorka mu to píchla (aniž by se Xavier hnul) a postavila ho zpátky na zem. Chavijé ušel čtyři kroky a posadil se na váhu (má tři kila), kde už zůstal. Ulovila jsem Serenu. Paní doktorka opět vyrukovala se svou teorií, že želvičky jsou klidné a mazlivé, takže nemusím kočičku držet. Serena kopala jak o život a odmítala se nechat i jenom nést. Vsedě na stole už to bylo lepší, dostala vzteklinu a volno a pokračovala ve svém zběsilém průzkumu. Sheeaničku bylo potřeba dostat z přepravky. Pokusila jsem se ji vytáhnout rukou. Sheeana nadále dělala, že v přepravce vůbec není, a přilepila se (nevím jak) na její horní stěnu. Nakonec jsem ji musela z bedny vysypat. Jakmile dopadla na zem, prchla pod počítačový stůl, odkud zrovna vyběhla Serena (ta mířila do police). Zpod stolu vytáhla Sheeanu doktorka, která změnila názor a teď říkala "To je zajímavý, všechny ostatní želvičky jsou hrozně mazlivý, ale tyhle dvě..." a přitom se snažila udržet kroutící se Sheeanu. Tu jsme musely přimáčknout na stůl společnýma silama. Jakmile bylo po akci, vlítla zpátky do přepravky a opět dělala, že tam není. Doktorka se slovy "Tebe jsem ještě nedržela" zvedla Xaviera z váhy, podala ho Ance, strčily jsme ho do tašky, lapily Serenu, narvaly ji do přepravky za Sheeanou, zacvakly za vzpouzející se kočkou mřížku a odjely slavnostně za zuřivého cloumání koček taškou i mřížkou domů.

Rozhodla jsem se, že dneska udělám další naklonovanou 365 fotku, páč jsem už dlouho nedělala. Omrzlý stromy, se kterejma jsem měla plán, mně rozmrzly, zatímco jsem byla ve škole, a tak jsem aplikovala plán bé, já, já a já v autě. Postavila jsem si foťák pěkně na přístrojovku, vyfotila se za volantem, vyfotila se na pravým sedadle, vylezla z auta, přešla si dozadu na Honzovo místo, vyfotila se tam, chtěla si přejít dopředu ---- e e e e e aha helemese dětská pojistka. Motor samozřejmě vypnutej, tj žádný "otevřu si okýnko a pak otevřu dveře zvenčí". Musela jsem si sklopit prostřední sedadlo (kdo se pokoušel ze zadního sedadla někdy sklopit přední sedadlo, ať se přihlásí) a přelézt dopředu. Nestačilo, že jsem se fotila na parkovišti před firmou, kde již podivné přesedání v nenastartovaném autě a následné přecházení vzbudilo jistě pozornost. Teprve po celé akci jsem si všimla, že asi pět metrů za mnou probíhá přemísťování bazarových aut. Lidskými silami samozřejmě. No a co

Jo a tu podivnou virózu se sračkou, bolením hlavy, pálením očí, totální únavou a zabržděným mozkem si už prosimvás někdo přeberte, mám toho za těch čtrnáct dní dost, dík.

10. února
Mně bylo nějka blbě přes tejden, tak jsem minimalizovala činnosti a maximalizovala spánek. A víkend jsme strávili péčí o Pejku a já taky vařením, po dlouhé době - koupili jsme za šílený prachy lososa (šílený: sežrali bysme toho pravděpodobně mnohem víc a mnohem častěji, ale vona je ta rybka prostě drahá..), a taky jsme koupili hovězí a vyrobila jsem jakožeptáčkoomáčku a taky jiný hovězí a to mám v papiňáku vývar, ten budu dodělávat zejtra, a s dětma jsme hráli Scotland Yard a s Pejkou byli venku, a Elika se vrátila z hor (jako mýval, viz Last Boy Scout) a Biška byla na víkend u kámošky, .. a vůbec jsme se dobře flákali. Jo a ještě jsem si někdy minulej týden koupila nový papučky, takový tyrkysový. Moje starý už jsou fakt starý a maj díry v patách a tak, a bolí mě z nich nohy. No a tomudle prostě nešlo odolat :-)) === no a příští víkend budem doma a uvedem barák do nějakýho použitelnýho provozu. Doufám.

4. února
Dneska jsem se konečně dostala k dodělání další části fotek Vídně. Takže Vídeň. Jakože baráky, havrani, vrány, tramvaj a tak. Říkala jsem, že mám nový vlasy? Zmetek našel na flickru fotku lidí se spirálama na hlavě, což v podstatě znamenalo, že jakmile to uvidim, budu to chtít taky, takže jsme v sobotu provedli aplikaci. Ono to chce ještě trošku cviku asi, ale to bude dobrý, napotřetí, třeba.. Mama stejně tvá na tom, abych chodila v kapuci nebo v čepici :-)

Jo, a ten večírek - ehm, no, zmetek na těch fotkách pracuje. Dále k tomu můžu říct jenom to, že chudáci lidi,co tam přišli normálně chlastat. (Dneska jsem provedla rekognoskaci vzpomínek pár účastníků.)

3. února
Ten večírek v tom Absolutu, ten se jako asi poved. Já sem nic moc psat nebudu, pro jistotu, akorát - nevíte někdo, proč máme já i Plastelína na nohách modráky?!? --- Jo a fotil zmetek, takže si řekněte JEMU o cenzuru, ne mně ;-)

1. února
Nějak mně utek leden! Ale zato už mám hotových pár fotek z Vídně z batizada, město bude později, a dostala jsem spoustu tulipánů, heč. Vyrovnává to fakt, že jsem si unavila koleno a při pokusu vylézt z vany padám na prdel (nemluvě o jakýchkoli dalších pokusech o jiný věci, například na tréninku :-( chce to odpočinek asi. Ale jak budu chodit?1? ;-). V důsledku příliš mnoha činností je doma ještě větší bordel než obvykle (nojo, JE to možný). Bohužel činností zdá se stále přibývá! Nemáte někdo na pronájem mimoprostorovou kapsu? My máme hafo věcí, co bysme do ní potřebovali šoupnout, dík..

 


&