(c) janina.cz

 

31. srpen 2006
Poslední den prázdnin. Venku je kosa, vlhko, všelijak. Doma máme ještě větší kosu, vlhko je v základní výbavě, jsme zvyklí. Odpoledne si zajedeme s dětma na je-poslední-den-prázdnin akci a zítra zkusíme konečně nachystat věci do školy nějak systematicky, návyk na časné vstávání už u dětí pěstuju. Teď ještě navyknout mě ;-)

Jinak děti, když teda nejsou s nama v práci, normálně blbnou - kromě toho, že si z nás dělaj srandu, se baví i jinak. Naposledy převlíkli Honzu za panenku chodící po rukách. Včera hráli s klukama (Jája Mateo šakal) fotbálek, odpoledne, Bišce se Mates moc líbí.

U příležitosti státní návštěvy z Itálie jsem udělala čínskou večeři, které se nejlíp zhostil právě host, první, kdo vyměkl a podal si příbor, aby se najedl, byl šakal :-) Jinak teda Mates umí pouze italsky, samozřejmě, takže komunikaces ním je super. Já jim rozumim skoro všechno, ale než si vzpomenu na to, co chci říct, tak už to Jája dávno řekl, a šakal, kterej je teď s nima pohromadě už deset dní, už si taky na všechno vzpomněl. Chudák miláček včera přišel na to, že je jedinej, kdo se občas směje až po překladu, tak se de učit italsky. Prej.

Ukazovala jsem samozřejmě chlapcům (teda, šakalovi a Mateovi) fotky z pražské ZOO, protože lemry jsou mazec, že. Fotky začínají fotkou jakýhosi tapíra, malýho pruhovanýho, co mu neni vidět do ksichtu. Mateo se ptal, co to jako je, a my jsme se shodili, že to je něco jako prase. Tak šakal řek Mateovi, že to je come porca. Asi za tři minuty se objevily kapybary, šakal se na to podíval a na Mateův zvídavý dotaz, co to je, opáčil opět come porca. Takže to řadím do kategorie něco jako diablo. Oba si pak samozřejmě ujeli na lemrách. Mates dostal strašnej záchvat smíchu, protože tvrdil, že lemuři hulí, jinak není možný, aby měli takový oči, a při spatření dalších a dalších fotek se jeho záchvat stupňoval. U poslední lemry jsem se řezali už všichni, včetně přivolaného Jáji.
Večer jsme zašli naproti na fotbálek. Kromě toho, že jsem všichni pili pivo (asi zas přejdem na pivo. Stojí to pětinu, nesperem se tak strašně, je v tom plno vody a je to zdravý..), jsme všichni vymysleli, že budem všichni bydlet v Itálii. Budem tam mít takovej striptýzovej bar, možná dva, šakal bude PARCHEGGIATORE, bude bydlet venku v boudě a dovnitř nebude smět, a tak. Teď si tak vybavuju, že jsme museli vymejšlet strašný kraviny, hrozně jsme se u toho bavili. Českoitalský výkřiky na celou hospodu a Mateovo odvádění pozornosti při fotbálku pomocí slov "myšáčku", "miláčku", "davéj pozór" patrně způsobilo, že mě pekelně bolí levej ukazováček, levej loket a levá kyčelní kost. .. Dobře. Ta kost mě bolí proto, že se při radikálních zákrocích do ní praštím levou rukou. A ten prst mě bolí proto, že neumim levou rukou dobře ovládat hráče.

A ještě dodatek k Praze: mám ráda fotky do sérky, takže: koukala jsem se přes plot, co je za ním.

29. srpen 2006
Už začínám trénovat na školní rok. Včera jel miláček odpoledne za dědem do nemocnice, vracel se někdy až kolem sedmé. Já jsem měla domluvenej sraz po sedmé ve městě s depkou, musela jsem stihnout vlak 18.52. Z práce jsme s dětma šli 18.12, ještě jsme se museli stavit nakoupit, u pokladny mi volal miláček, že tak ňák nestíhá a že teprve jede z nemocnice do Slatiny k dědovi domů pro cosi, takže jsem akorát došla domů, předala dětem jídlo a mazala na vlak, s tím, že drahý se vrátí tak nějak.. za nějakou dobu. Ale jo, dobrý. Ve vlaku jsem čuměla z okna, tomě uklidnilo, děti zvládly sníst jídlo a pustit si Českou Sodu, všechno v pořádku.. No a depka se mimo jiné přiznal, že byl soutěžit v AZ kvízu. Kterej byl v premiéře v pátek a opakování někdy o víkendu a TAKY v pondělí dopoledne. Což mě rozesmálo, protože si jasně pamatuju, jak jsem dopoledne dohlížela na to, co si děti pustí v bedně (jednička né, tam je telešopink, prima né, tam je nějakej blbej seriál, nova né, tam je nějakej blbej seriál, hele, dvojka, ázet kvíz, jo, tak na to se koukejte.. a odešla jsem).

Chichi a teď kupujeme kočárky a sedačky :-)

28. srpen 2006
Pátek v boxu. Svány měl narozeniny, teda, měl je v neděli, ale večírek byl pro jistotu prej už od pátku, Lukin zase blbnul, miláček třeštil oči, objevili se i šakal, Jája a Mates, Majk, ČOČKA (!), my jsme jeli v sobotu do Práglu, takže jsme nějak kolem půlnoci jeli domů.. ony ty tři hodiny na vypnutí fakt stačí :-)

Víkend v Praze. Dojeli jsme k Vítkovi, on nám dal najíst, odevzdali Bifa crudovi a Majdě, přejeli do supermegahyper IMAX kina, který má plátno jako Xpatrovej barák (zapomněla jsem kolik těch pater má bejt), kde jsme nafasovali brýle a shlédli trojrozměrnej film o NASCARech. Jako, NASCAR komentovat nebudu ;-) ale film byl fakt dobře udělanej. Všechny děti při první scéně nadskočily, protože se přímo proti nim rozjelo nějaký auto, či co, Biška pokaždé chytala dráty, který jí poletovaly metr před obličejem, a po skončení filmu si všechny děti v sále vyprávěly o tom, jak přímo na NĚ letěla pneumatika. Fakt dobrý. Samozřejmě jsem si v průběhu promítání sundala brýle, abych se podívala, jak to na plátně vypadá bez nich. Úplně stejně jako když jsem kdysi odlepila fólii z ´trojrozměrnýho´ pohledu s papouškem: bylo to krutě rozostřený. Všechny barvy vedou z rohu do rohu, nebo jak bych to..

Po kině za náma přišel crudo s Majdou a s Bifem a jeli jsme do zoologické. Nebyli jsme tam už víc jak rok a byli jsme strašně zvědaví na lemry, totiž lemury, kteří prej pobíhají mezi lidma. Zaparkovali jsme, opět kdesi daleko v rohu, došli ke vchodu, zaplatili, vstoupili za bránu.. a začlo strašně lejt. Rozdala jsem pláštěnky, ehm, šprcky sikei, jasně, Vítek s miláčkem odmítli, crudo si ji oblíkl obráceně, a čekali jsme dobrých dvacet minut pod stromem a později pod deštníkem u občerstvení, až přestane chcát. Já jsem se opět přesvědčila o tom, že v bílejch kalhotách nemám nikam jezdit (po kolena mokrý a od bahna) a že bych MĚLA brát sebou náhradní ponožky pro děti, a jakmile přestala padat voda, vydali jsme se na zvířata. ZOO každej zná, takže jenom pár momentů:
- když čurá slon, je to na pět minut a dal by se tím napustit bazén
- lemry jsou prostě BOŽÍ
- pokud jdete s někým (kýmkoli), berte si telefon. Hodí se.
- jestli jste byli někdy v ZOO ve stavu upraveného vědomí, nezkoušejte najít zvíře, které jste tehdy hodiny pozorovali. Není tam.
- je-li ZOO na kopci (Praha, Brno. Ostatní neznám), nedělejte si iluze, že uvidíte všechno. Nahoře jsou všichni účastníci zralí tak akorát na chrupku.
- čtěte informační tabule. Jinak se nedozvíte, že lenochod ujde za rok asi tak sto kroků, že slon sežere mj. 120kg sena denně, že strava pro lemury vyjde den co den na 12 korun, jak se které zvíře vlastně jmenuje a jak se dostanete ven ;-)

Jo, a aby bylo definitivně jasno, takže lemry, totiž lemuři, v pražské ZOO fungujou takhle: kousek od hlavního vchodu je vybudovanej "ostrov", do kterýho se vchází budkou s dvojíma dveřma (jasně, aby lemry nezdrhly). Ostrov má asi 100 metrů čtverečních (odhaduju!), jsou na něm cestičky pro lidi, barák pro lemry a volný plochy, kam můžou jenom lemuři. Lemry jsou hrozně hodný a klidný, kdyby se to smělo, nechaly by se i pohladit (jsou hladký ;-), je jich tam hrozně moc a nedají se ukrást. Většina jsou lemuři vari, ale je tam jedna lemra bělohlavá. Ta se mně líbila nejvíc. Má jenom tři nohy a neúčastní se skákání po stromech a jiných blbin mezi lidma, spíš se jich trošku bojí a drží si odstup. Jinak jsou v ZOO i černý lemry, ale ty bydlí nahoře na kopci v terárku, nebo co to je. Asi nejsou tak přátelský. Když lemra jde, její pruhovanej ocas se chová přesně jako taková ta elektrická tyčka (víteco, jo) na kolotočových autíčkách: trčí kolmo nahoru, špičku má ohnutou, jako kdyby jela po tom nabitým plotě, a ani se nehne. Lemra pořád třeští oči. Lemra se ráda předvádí. Kdo daruje do dobrých rukou lemru (nebo víc)?

Večer jsme strávili v klidu na gauči, přijela rael, povídali jsme si, než jsem usnula (to je hroznej mor, ten gauč), pak rael odjela.. pak jsme šli spát všichni.. když jsem se někdy kolem sedmé probudila (děti se hádaly vedle v pokoji o deku), zjistila jsem, že spíme všichni tři v přesně stejné poloze ;-)
Dopoledne jsme se flákali a šli se podívat na prolízačky italskýho typu, co jsme objevili kousek od baráku, a nakonec jsme se dívali na dvě bandy kluků, co se tam rvali. Chlapci potom s dětma jeli na Prosek na bobovou dráhu a já jsem se vydala na Letnou za Jájou. Cestou jsem potkala na zastávce paní, co vypadala jako smrt s červenou pusou.. chtěla jsem si ji nenápadně vyfotit, ale protože jsem důvěryhodná osoba, neměla jsem šanci: paní se se mnou okamžitě poté, co jsem se přiblížila na doslech, dala do řeči. S Jájou jsme si sedly do irské hospůdky, kde pingloval nějakej kluk, o němž jsme později zjistily, že je asi Ir, a nějaká holka, co vypadala jako Dajdou. Hospůdka byla prej plná lidí, co vypadali, že tam jsou přirostlí. Jája si šla objednat nakládanej hermelín, postavila se k baru, a nějakej takovej přilepenec jí říká: "natoč si sama, to máš rychlejší" ;-) Kromě toho jsme měly účet nadepsanej GARDEN GIRLS (vyfotim), což vzhledem k tomu, že já mám na hlave 2mm a Jája 10mm vlasů, bylo moc hezký.

No a cestou domů jsme viděli strašný kvanta duh. Poprvé jsem viděla duhu, kterou se dá podjet. Poprvé jsem viděla, kde duha končí a poprvé jsem viděla dvě duhy vedle sebe. Taky jsem poprvé viděla strašně výraznou duhu. A všechny tyhle duhy většina dětí zaspala. Akorát Elika je viděla taky všechny. No a pak jsme se byli najíst na letišti a mně upadl asi ze dvou metrů kelímek s Fantou, a pak nás miláček dovezl až domů a .. jedeme dál. :-)

25. srpen 2006
Předevčírem večer jsme byli s Ivanem a Joudou, totiž Elvisem, na pivě. Takže jsem včera celej den pro--- éé, strávila na záchodě. To pivo bylo Starobrno ;-) Ale jinak dobrý.

Na čtvrtek večer jsme byli domluvení s Jájou a Mateem a šakalem a nakonec i Pájou, že jdeme s děckama na motokáry, teda přesněji řečeno, že jdeme na motokáry a děcka taky a uvidíme, jak tam bude volno. Cestou do MPaláce jsme potkali policajty na motorce a vzducholoď ve vzduchu a Honza po vystoupení z auta hodil kvalitní kosu. Volno nakonec moc nebylo, takže jsme jezdili jenom my, děti fotily. Z toho je "slušná" jediná fotka ;-) Jinak jako nejrychlejší byl samozřejmě brácha, miláček v závěsu, zbytek jsem zapomněla (protože jsem nebyla nejrychlejší já!). No a protože tam bylo furt plno dospělejch kořeňů a já jsem nechtěla děti nechat zramovat, domluvili jsme se na dneska po jedné, že se děti projedou. Samozřejmě jsem se opět snažila vyfotit ty ryby, co jsou v tom akvárku, samozřejmě to opět bez blesku nešlo, jako dycky, ale jedna rybka fakt moc pěkně pózovala. Akorát se u toho furt hýbala, no.

A tak se děti nakonec projely. Zjevil se i Jája a Mateo, šli si napřed zajezdit s velkejma a potom už přišly na řadu děti, který měly dráhu jenom pro sebe. Biška nechtěla jet, takže pozorovala s náma. Všichni nafasovali helmy, Honza v malé dětské motokáře dostal napřed školení co má vůbec dělat, protože na tom ještě nejel, a vyrazili. Jezdili všichni dost opatrně, tlamky už mají něco málo odježděno, takže jsem čekala, že budou mít slušný časy, ale nakonec Honza porazil jak Anku, tak Eliku.. asi proto, že do zatáček jezdil jak ďas. Časy máme samozřejmě schovaný. A protože děti chtěly jet ještě, rozhodli jsme se s Jájou, že jedem s nima a ukážem jim, jak na to (hlavně proto, že mi přišlo zbytečný, aby jezdily o deset sekund horší časy než na co mají). Biška pozorovala a Mateo fotil. Takže jsme vyrazili, za mnou jel Honza a Anka, pak někde Jája a Elika, chvíli jsme si je vozili za sebou, pak jim ujeli, dojeli je.. no sranda. A všichni měli minimálně o deset sekund lepší čas na kolo. A chtěli jet potřetí. Ech, tak to jsem říkala, že bych hrozně ráda, ale budem muset ještě chvíli pracovat, a pak můžem jezdit zas. Nicméně Honzovi to fakt de, zvlášť na to, že nemá sílu na točení volantem... a tlamy mají ještě rezervy.

23. srpen 2006
napřed jedna stará veselá historka:
Před několika lety byla Anka se školou na nějakým předvádění divokých ptáků. Máme u nás DVĚ společnosti, který se tím zabývají, jmenujou se Seiferos a Zayferus, aby se to nepletlo, a sídlí asi 20 metrů od sebe, takže místní děti se s tímhle druhem ptactva setkávají poměrně často. No a na jedné takové předváděčce, nevim samozřejmě která společnost ji organizovala, měly děti možnost si vyzkoušet poslušnost jednoho z ptáků, konkrétně luňáka. Shromáždily se na nějaké větší ploše, pravděpodobně školním hřišti, rozestoupily se po obvodu a dva chlapečkové z první třídy dostali každý po mikrofonu, aby mohli luňáka přivolat.
První chlapeček zavolal do mikrofonu: "Luňáku, přileť! Luňáku!" .. a luňák přiletěl a posadil se vzorně na ruku cvičitele, který stál vedle chlapečka. Druhý chlapeček se na druhém konci hřiště po drobné pauze též zhostil své role: "Luňáku, luňáku, přileť! Luňáku! Přileť!" a luňák k němu přiletěl. A první chlapeček, stále s mikrofonem u pusy, lítostivě hlesl: "A je v prdeli..."

No a teď novinky. Včera přiletěl Jája z Englandu, tentokrát je tady s Matesem, Bižina zůstala v Itálii, protože jí prodloužili smlouvu (je evidentně šikovná. Což Jáju těší-netěší, že). Mates se ve skutečnosti jmenuje Mateo, což hodně napovídá, a včera si dal trasu La Spezia-Ancona-La Spezia-Brno-Ostrava-Brno, pokud si dobře pamatuju, a říkal, ze jeho Impreza WRX (kua, je to tak?) je sice úplně super auto dokud v něm sedí, ale jak vyleze, tak nemůže chodit, takže ji s náma vymění za ondatru (pochlubila jsem se jak jsem se cestou z Rieti odmítla nechat střídat a jak bych ještě jela i dál). Tak.. uvidíme ;-) Jinak jsme se stříhali, a vyhlásili jsme soutěž: komu rychlejc rosotu vlasy, jestli mně nebo miláčkovi.

Co se kytiček týká, poslala jsem mejl do oné společnosti, s fotkou, že je kytička upadená. Psali, že ji mám zkusit znova zasadit, nicméně že každopádně posílaj novou, a taky ji hned poslali, včera mě zase vzbudila pošťačka. Takže Elika už má taky kytku. Velmi, velmi solidní přístup musim říct..

21. srpen 2006
Dneska ráno přišly ty kytičky přívěškový. Takže Tvít a Myška mají společnost, jmenuje se Malý Bočo :-) Akorát jedna z těch tří kytiček (jednu mám jám jednu Anka a jednu Elika) je taková vypadená, tak to vrátim a doufám, že pošlou rostoucí. A s kobylkama se evidentně roztrhl pytel, protože jedna veliká zelená mi sedí už asi hodinu na okně...

A jeden bonus: Biška našla rybičku, co tatínek dostal před třičtvrtěrokem k narozeninám. Rybička je MULTIFUNCTIONAL, zpívá, jezdí, mává ploutvičkama, bliká a ééé .. možná ještě něco. Poslužte si.

20. srpen 2006
A je po víkendu. Tenhle byl náročnej, jen co je pravda. Dočítala jsem knížku (Martin Moudrý: Temné záblesky), kterou jsme si objednali, ve čtvrtek vyzvedli na poště, já jsem vyhrála boj o první čtení a NEDOKÁZALA ji prakticky odložit (ANO, stojí za to), dokud jsem se nepočurala. Je to skifi. Autor je cvok. Těch 508 stran mi trvalo mučivý den a půl, samozřejmě jsem byla v pátek v práci, že, a mučení to bylo pro miláčka, kterej ji chtěl taky číst. Když napíšu, že je to život obyčejného člověka ve světě po apokalypse, bude to znít blbě, ale ono to tak je, jakkoli apokalypsa není správný slovo a ten člověk pak už taky není obyčejnej, a kromě toho, že si odporuju, to je vtipný. (Né, nechce se mi psát recenze, je moc hodin.. ;-)

V pátek večer jsme odevzdali děti mamě, v klidu se vykoupali a tak, v klidu odvezli zapomenutý věci do firmy, a v klidu dojeli nějak kolem desáté do boxu. Původně jsme chtěli s Lukinem do Alohy na koktejlky, ale ten byl taky ještě na cestě, takže jsme se na to vybodli a dali si v klidu pití tam. Já tradičně trojkombinaci vodkaredbul-gintonic-porto, a jak se ukázalo za chvíli, dost jsem to vyhrála: přestala totiž téct voda a tak si každej hlídal svou skleničku. Já jsem si hlídala svoje tři. Kromě horka bylo ve městě neuvěřitelný množství Italů, takže mi došlo, že je vlastně Velká cena. Byli všude, i v tom fetboxu. Tam byla taky Anča a Eva, bývalá přítelkyně mého drahého, s novýma vlasama. A Majk. A tak. Nakonec jsme s holkama (JO! já a ty dvě!) v klidu asi dvě hodiny pochlastávaly a probraly kdekoho a kdeco, zatímco hoši dělali totéž na baru, a už solidně načatí odešli do Charlies. Tam jsme dílo zkázy dokonali, já jsem dokonce donutila Majka, aby se mnou tancoval, taky Bora, a někdy nevimkdy odešli dom. Po cestě jsme zpívali lidové písně, například "já su tak ožralé že asi skočim do bazéna" (nebo co, já nevim, hlavně Lukin pěl), donutili jsme Evu, která se se sestrou už někdy předtím odpojila, aby na nás počkala, a šli jsme na Botanku. Tam jsme si slušně povídali, dokud Evu nepřišel vyzvednout její policajt, a vlastně se nic zvláštního nestalo (1 2 3 4 5 6 7 8 9 10). Pak už jenom odešel Lukin, přišla sestra, strašně se lekla Majka a bylo ráno.
A my jsme vstali, zjistili, že jsme ještě .. indisponovaní.. chvíli se flákali, šli se najíst, vlastně jsme se flákali celej den (jo.) a večer jsme odjeli, i se sestrou, do Mokré, kde pořádal děd grilovací večírek, při jehož příležitosti na sestru zaútočilo několik asi čtyřcentimetrových sršňů. Zase jsme si vyslechli nepřeberně šílených historek (věta, která produkci historek dokáže spustit, zazněla z Vénových úst: "já myslim, že když se trošku rubnem, mohli bysme si ty žížaly ugrilovat"), sestra odpadla první, já druhá, máti třeti, a pánové seděli dlooouho do noci. Ráno děd s Vénou odjeli na kole do Brna (byli tam nejstarší, můžou si ten sport dovolit), my jsme se ještě flákali, četli a tak, a Pavel začal hledat zimní boty. Protože si říkal "kruci, to je vedro. .. a jak si asi budem stěžovat v zimě? .. hergot, kde mám vlastně zimní boty?"
A tak jsem začala fotit pavučiny. Jenomže ty byly strašně špatně vidět, samozřejmě, teňoučká pavučina ve dne na slunku je prd vidět. A tak tchýňa nabrala plnou pusu vody a prskla mi na pavučinu :-) Povedla se v podstatě akorát tahle jedna fotka, nějak inteligentně. Inspirovala jsem se, nabrala si taky vodu a šla si prsknout na další pavučinu, tentokrát na trucovně. Někdy kolem poledne jsme se posbírali a odjeli do Brna, vysadili sestru na Botance a rozhodli se, že se budem flákat dál. A protože jsem neměla už co číst, vydali jsme se k Barvičovi.. jenomže jsme cestou narazili na otevřený levnýknihy.cz, vlezli tam, odešli se čtyřma knížkama a pěti cedéčkama a o necelý pětikilo lehčí. Část z knížek jsme nechali v autě. Když jsme otevřeli kufr, čekalo tam na nás překvápko: kobylka. Ale jako čekala trpělivě, než stihnu vytáhnout foťák a cvaknout ji, a odskočila teprve když jsem ji chtěla fotit zepředu.
Odpoledne jsme nakonec strávili prolízáním budovy Snahy na Lidické, Fejsova objevu. Mazec. Tolik mrtvejch holubů jsem snad ještě neviděla, a ptačích hoven, a když bude čas a ještě to půjde, šla bych tam znova s foťákem, ještě pořádně zkusit vyfotit město ze střechy. (Fotky jsou jenom zmenšený, jinak s nima není nic, jak jsem to vysypala, tak sem to nasypala, kdyby se někdo divil.)
Jinak bratr dojel nakonec druhej, čili Weidinger, kterej samozřejmě vyhrál, je v tabulce bezkonkurenčně prga, čili mistr, a Bedini je zatim druhej, takže se uvidí, co bude v Buzetu, achjo.

18. srpen 2006
Tak na mě zas padla únava z naší ujeté rodiny. Z našich ujetých rodin. Někdy bych chtěla zkusit, jaký to je, když má někdo normálně funkční babičky, tety, čas čumět na bednu (bysme to využili na čtení), volný víkendy, dovolenou naplánovanou půl roku dopředu, žádný veselý historky z čehokoli, co čeho se pustí, a tak. Abych mohla S JISTOTOU říct, že mám radši náš způsob života, kdy je co dvě hodiny všechno jinak (ilustrační příhoda: Tatínek žádá, abych našla vlak do Basileje, odjíždějící z Brna v pátek ráno, aby se měl jak dostat na závody, kde je jeden bratr a asi pět aut. Ve chvíli, kdy se dopracuju k něčemu rozumnýmu a taky k ceně za tu cestu, což je asi nejhorší část zjišťování, zavolá mi, že mluvil s jedním známým a ten NÁHODOU letí nějakým malým letadýlkem (Káně) do Bernu, takže už ten vlak nepotřebuje, ale že by rád věděl všechny informace o rallye, která se jede někdy na začátku září někde u Vídně, a jméno je asi na stránkách FIA. A takhle je to furt, celý dny, měsíce, roky...), potřebovala bych si zkusit ten normální. Takovej, kdy mně po mé odpovědi na otázku "Jak jste se měli?" nebude kamarád říkat "Všimla sis, že VY nemáte nikdy nic úplně normální a bez problémů?" .. aspoň jednou, tyvole, aspoň jednou kdyby to tak šlo. Naplánujem si víkend a on tak proběhne. Teda, měla jsem na mysli, naplánujem si víkend aspoň dva dny dopředu.. Ech, sorry.

Právě jsem našla Stopaře na síti, první knížku teda jenom. Ale lepší jak nic, a někdy se to může hodit.

17. srpen 2006
Máme doma půlku papírnictví. Ale všechny věci do školy to pořád ještě nejsou.. Taky máme doma další opici, konečně jsme sehnali pro Květinačku k narozeninám tu, co si přála. Samozřejmě jsme hodně nakupovali, takže děti jsou skupina šílenců a já mám nový ´kraťasy´, který jsou mi v tom horku naprd. Taky jsme v papírnictví neodolali a nakoupili pár sešitů a bloků se zvířatama ze Dvora Králové, ti z toho dostanou nějaký peníze a my máme doma zvířata. Například lemry :-)
Vydali jsme se taky do novýho obchodního centra na Svoboďáku, centro jsem zapomněla jak se jmenuje (Alfa? Omega? nějaký řecký písmenko). V pasáži mají do podlahy zabudovaný takový veliký skleněný kruhy, kterýma je vidět do suterénní Delvity. Děti samozřejmě koukaly přímo před sebe, nikoli pod nohy, takže jsem si hrozně vychutnala Eliku, když byla nakročená přímo na jedno z těch průhledných kolc: křikla jsem na ni BACHA, ona se podívala pod nohy a se zařváním odskočila stranou. Strašně jsem se smála. Hlavně proto, že se mi totéž stalo před deseti dny, když jsem tam byla poprvé já, akorátže na mě nemusel nikdo zařvat, já jsem se lekla sama od sebe..

Nedávno jsme vedli se spejsilem debatu o tom, jak jsme se zvyšujícím se věkem líní. A jak že to vypadá v praxi? Sedím u počítače a u ruky mám lahváče Draka ;-) SpaceIL si pro změnu chodí pro točený do tupláku. Teda, on to asi dělá častěj jak já. Fakt je, že mně to portský už asi došlo, heh

16. srpen 2006
Děti jsou doma, nahoře. Honza chodí po chodbě a hledá Anku: "Ankóó.. Ankóó..", nakonec dojde do koupelny. V koupelně sedí Elika na záchodě (čurá) a Anka leží ve vaně. Oblečená. Anka říká: "Co je, Honzo?" Honza si sedá na vanu: "Ééé nó, to... Jo! Kde seš?"

Děti jsou se mnou ve firmě. Sedí v obýváku kolem stolu na gauči a židličkách. Honza: "Anko, co děláš?" Anka: "Píšu." Honza: "Ptal jsem se Anky!!"

 

15. srpen 2006
Venku imrvére leje. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, já mám vodu ráda, ale, ehm, koupila jsem si přece ty suprsandálky a do těch mi jaksi teče.. takže chodím v botkách, co jsem si koupila na podzim a zimu. Jinak jsme včera byli s dětma shánět pro Anku opičku k narozeninám, co měla, nesehnali jsme teda, takžepokračování zítra a vezmem to dohromady s nákupem věcí do školy (ČTYŘI sady sešitů a všeho! no nazdar) a oblečení, který jim nebude aspoň do listopadu malý. No a jak jsou všude ty slevy (to je snad jediný, co mě na těch nákupech uklidňuje. Nebude to stát osm tisíc, ale jenom sedm..), tak jsem si koupila za tři kila v jeansshopu dvě trika, jedno kvůli nápisu a jedno kvůli obrázku, to teda našla Elika, akorát na ni byly všechny ty trika velký.. a při odjezdu z parkoviště (nojo, Vaňkovka. Když vyjíždíme na nákup v šest a brutálně leje, tak to jinak nejde) jsme se kochali naprosto geniálním osvětlením..

14. srpen 2006
Po týdnu jsem konečně vydolovala z nanic to, co mi ještě chybělo, a stěhuju se. Zatím sem. Později jinam. Děti jsou doma, stěny nahoře na chodbě krásně barevný, ložnici jsme nestihli, bugr je menší, bratr vyhrál, já ještě ne, a tak. Prostě žádná změna. Vlastně, jo. Už jsem zas shodila vlasy (a ani nemám kruhy pod vočima, juchůůů).

6. srpen 2006
Přivezli jsme polovinu dětí z chaty; odevzdali polovinu dětí směr tábor, mezitím jim koupili větrovky a nacákali je impregnací (jo!); já jsem třikrát v nových botičkách zakopla/hodila rypák: na chatě jsem sjela po prdeli dolů z travantýho srázu, zabrzdila jsem až objektivem foťáku o zem, pak jsem sjela ze schodku v Amstru a nakonec jsem nakopla v boxu židli; zahráli jsme si se šakalem hru Labyrint vědomostí (to je to jak jsem hrála s Moorou a Věrou a su děsně chýtrá, jó); byli s Majkem na večeři (teda, Majk přišel až poté, co nás šakal prásknul), kterou dostal Majk asi za hodinu a půl; byli v boxu, kde jsem sid ala opět chutné meníčko, takže teď su přežraná a du spat. Zítra se jde do práce, konec dovolené. Musíme taky malovat. Skříň se odkládá, pravděpodobně směrem ke stěhování postelí.

5. srpen 2006
Dneska jsem celej den (opět) proflákala, včera též, večer jsme byli v hospodě, se Šakalem a starejma kamarádama těch dvou, o půlnoci jsme se vracelina Botanku přes box, kde mě Svány informoval o novince: za 99 Ká Čé se podává menu, křídla, gin s tonikem a porto. No nemohla jsem si nedat..

4. srpen 2006
Byli jsme tam! A teď jsme tady.
Ve středu jsme vyrazili, ve dvou. Věci jsme měli sbalený ještě od soboty, jenom jsme přihodili pár paštik a vyměnili chleba za čerstvej (nojo, zapomněla jsem, že máme v batohu chleba) a přihodili pár knih, počasí vypadalo slibně a vlak nám neujel. Z Tišnova jsme jeli opět autobusovlakem, v našem vagónku byly čupr sedadýlka, nezapomněli jsme si vzít brýle ani mapu a z nádraží v Novým Městě jsme se po povinné zastávce v nádražní hospodě na černohorským pivu vydali nikoli k nemocnici, ale do divočiny. Juchů! Podruhé tenhle týden jsem viděla sjezdovku na harusáku bez sněhu (přijde mi děsně srandovní, jak tam visí ty tyčinky) a po x letech minigolfový hřiště za Skihotelem. Šlapat po starých cestách je bezva, horší je sledovat ty změny, a že jsme oba neustále říkali "tady to vypadá jinak", nebo tak něco, ani nemusím zdůrazňovat. Příjezdový odpoledne jsme si naplánovali jenom jako krátkej přesuneček k místu na spaní, s plánovanou zastávkou ve Třech Studních na jídlo. Hm. Prolezli jsme celý Tři Studně (krucipísek, neni tam malý S?) a našli jsme hromadu PENZIÓNŮ, v nichž vařili pouze pro hosty (pche..) a jeden hotel, do kterýho jsme vlezli, lekli se koberců a řady asi 15 kočárků a utekli, a nakonec jsme skončili na "letní terase" tohoto hotelu, kde jsme si mezi záplavou pobíhajících dětí a babiček a matek dali pivo a banánovej.. sorbet..? nebojaksetojmenovalo, a pokračovali dál na Medlov.
Cestou jsem se pokusila o několik fotek, aby mi z toho vyelzla typická Vysočina, ale v tom slunku se mi to tak nějak nezdálo, přece jenom, jsme zvyklí hlavně na déšť.. Medlov překvapil jak mě, která jsem tam jaksi dosud nebyla, tak miláčka, který to tam znal. Obrovskej hotel postavenej někdy v šedesátých letech, kterej dominuje celýmu prostranství kolem rybníka, je fakt mazec, a pohled paní v repeci, když jsme vstoupili do budovy, hledaje restauraci, v níž nám poskytnou hovězí polívku (měla jsem chuť, no,) a nějakou dietní stravu (miláček měl hlad, no), celýmu komplexu naprosto odpovídal. Vlastně se nedivim. Do obrovitýho foajé se strategicky rozmístěnými klubovkami a do nich uloženými hosty jsme vlezli v botách od jehličí s batohama na zádech. Nojo, nakonec jsme se vrátili do KEMPU na druhým konci rybníka, koupili si stravu u stánku a postavili stan. Stan za čtyři kila, koupenej jako záloha na cestu do Itálie. Stan, kterej jsme měli sebou, když jsme jeli s Vítkem. Stan, ve kterým jsme se taktak vyspali my dva a naše relativně malá zavazadla. Stan, na jehož adresu večer prohlásil přišedší soused se dvěma dětmi "Hele, holky, co tady vyrostlo za stánek, když jsem byli pryč.." Druhej den jsem se podívala na jejich bydliště. Měl naprosté právo nazvat náš příbytek stánkem, jejich kousek byl ještě větší a vyšší než ta věc, co máme doma, mělo to řekla bych tak 7x3 metry plus dva metry na vejšku :-D Ale nepředbíhejme událostem.
Protože jsme byli utahaní (a stejně tam nebylo co jinýho dělat), zalezli jsme kolem deváté do stánku a do spacáků, chvilku si přiospale vykládali nesmysly a usnuli. Celou noc jsme se budili zimou, páč teplota klesala, já ještě navíc s každou kapkou, padnuvší na náš stánek (ne, fakt to nebyl stan do deště..), oběma se nám zdály otřesný věci a oba jsme se snažili nedotknout se stěny stanu, aby na nás neupadla ta voda, co se srážela na vnitřních stěnách, no fakt jsme si to užili. Miláček odmítl šátek, kterej by si moh dát na svou holou hlavu, tak celou dobu spal s kebulí pod spacákem ;-) ..né, bylo to dobrý. Nicméně ráno jsme se postupně probudili do deště. Pršelo mírně, leč vytrvale a šedé mraky po celém monitoru dávaly tušit, že to tak minimálně zůstane. Sbalili jsme polovinu věcí, tj. vyprázdnili stan, enchali ho trošku vyvětrat (původně jsme chtěli,a by proschnul, ale to byla blbost), navštívili stánek s jídlempitímblbinama, sbalili náš stánek a vyrazili na další část trasy. Na řadě byla Fryšava a naše naděje se upínaly k hospodě, kde měli podle miláčka mít nejlepší svíčkovou. Měli. Za osm pětek. V klidu jsme se najedli, přečteli kus knih, co jsme měli sebou, a vypadli ven.
Venku pršelo.
Rozhodli jsme se, že prší málo a stejně asi přestane a stejně vlezem do lesa, tak si nebudem dávat šprcky. Do lesa jsme sice vlezli, ale šli jsme po cestě. Pršelo na nás. Ale pořád jenom trošku ;-) V lese byla zelená tráva a stromy a maliny a malinký jahůdky podél cesty a zbytky zimy na cestě a strašlivý zvířata v lese, který lámou stromy jediným pohybem.. Ale přežili jsme, dorazili ke Stříbrné studánce a čupr pomníku Ludvíka Svobody vyhlašujícího CHKO a konečně si nandali ty šprcky, protože už chcalo i v tom lese (flek vpravo nahoře je kapka..). Bažinky cestou na Žákovku zmizely, ale déšť se to snažil ze všech sil napravovat, takže mokro v botách jsme měli nakonec oba, v lese jsme potkali zdřevěnělou ženskou, asi něco provedla, a v podstatě jsme dospěli k závěru, že jako v tom dešti nemá význam pokoušet se stavět ten stánek a dělat, že do něj neteče, a tudíž teda etapa Humpolec padá, a končíme na Cikháji a zkusíme (hehe) tam najít hospodu a odjedem busem do Žďáru. Překročili jsme řeku, zjistili (na vzdělávacích tabulkách, kterých bylo podél cesty naseto), jak tráví čas jeleni, a po nové silnici dorazili na Cikháj.
Pamatovala jsem si, že naproti zastávce bejval obchod, otevřenej jenom ve čtvrtek odpoledne a navíc ještě v každej přestupnej podzim, jinak tam je kromě asi třiceti baráčků jenom rekreační středisko Masarykovy univerzity. Tak obchod už NENI. Strávili jsme hodinu do příjezdu busu četbou pokleslé literatury (miláček Dunu, já Líheň) na zastávce a odjeli do Žďáru, na nádraží zjistili, že nám během asi třičtvrtě hodiny jedou dva vlaky, koupili lístek na rychlík a přemístili se do hospody. Miláček si objednal čaj s rumem. Paní (naprosto typická milá paní čepující škopky v naprosto typické nádražní hospodě) řekla "hmfm není..", po dalším dotazu jsme pochopili, že není ČAJ, tak si miláček dal kofolu s rumem, já flaškovou kolu, vypili jsme a přesunuli se na rychlík, kterej měl jet asi za tři minuty. Napadlo nás, že když budem dřív doma, můžem zavolat Šakalovi, kterej má dovolenou, jestli se mu někam nechce. Jala jsem se volat. Telefon vytočil, neozývaly se žádný zvuky, a pak najednou Šakal zvedl telefon. Po jeho "Ahój" jsem se, nevarována žádným vyzváněním, mírně lekla, a místo pozdravu pravila "Tyo tobě to vůbec nezvoní!" Šakal věren své osobnosti pravil, že to je jasný, když má zaplý vibrace.. a tak jsme se domluvili.
Po deseti minutách čekání na perónu se ozval nádražní tlampač, který, kromě asi miliardy informací o možnosti úschovy zavazadel a podobných užitečností ohlásil, že "spoj ČÍSLO do NMNM Nedvědice Tišnova bude mít 15 minut zpoždění v důsledku zpoždění spoje v nácestné stanici", z čehož jsme pochopili, že náš rychlík, je jaksi, ehm, poněkud, opožděn. Když jsme tam čekali dalších asi pět minut, rozhodli jsme se, že si zapálíme přivolávačku. Přivolávačka přivolala drážního zaměstnance, který nám z protějšího perónu laskavě sdělil, že se tam nekouří, ať s tím jdem na konec nástupiště. Nikam jsme nešli. Zaměstnanec přidal něco o tom, že se to nesmí, ať se na něj nezlobíme, ale že může zavolat policajty. Miláček odpověděl něco jako že se na něj nezlobíme, že že už máme bejt asi dvacet minut někde jinde, a až začnou vlaky jezdit včas, nebude kouřit na nástupišti, drážní zaměstnanec kontroval tím, že jde přivolat policajty, miláček ho v jeho rozhodnutí podpořil, dal si zbývající dva prdy a cigáro zašlápl. Já jsem svůj vajgl odnesla poctivě do popelníku. A vlak přijel a my jsme dojeli domů a šli se Šakalem na večeři na pizzu.

2. srpen 2006
Jsme se sestrou nakupovaly. Provedla jsem jenom jeden průšvih, když jsme přišly do nějaké obuvi a já jsem se koukala po botách a ukopla jsem nějaké přezouvající se slečně jednu její botu přes celej obchod na druhou stranu a ona si toho všimla až když jsem ji za mohutného smíchu prodavaček, sestry a nakupujících kopala zpátky, jinak fakt nic. Ale koupila jsem si botičky.
Když jsem na sestřin dotaz "A jaký boty chceš?" řekla, že "nějaký slušný, aby se v nich dalo chodit i v zimě a mohla bych je nosit k sukni, ale byly dobře ujetý", divně se na mě podívala. O několik minut později jsme vstoupily do Batě, a každá jsme ukázaly na jedny boty. Sestra pochopila, že můj požadavek není nesplnitelný. A protože jsem seriózní člověk, nevybrala jsem si zelenožlutohnědý boty s červenýma šňůrkama, ale krásný hnědý.
Dále pak máme doma myš. Miláček odpoledne seděl u počítače, šel cosi vyhodit a z odpadkáče na něj vykoukla myš. Šedá. Špinavej Chandler to prej nebyl. Pokusil se ho vyfotit, to se nezdařilo, a myš utekl, než ho drahý mohl vypustit ven, na dvůr. O několik desítek minut později na miláčka vykoukl myš pod monitorem. Dala jsem mu pracovní název Genius. Myslím, že to je myš, kterýho nám přinesl Šimon opět na hraní, protože jsme měli v noci otevřený dveře ven, kvůli větrání, a Šimon furt chodil tam a zpátky a mňaukal na nás, až jsem ho někdy ráno musela zavřít s jeho oblíbeným bílým jogurtem venku. Opět na hraní říkám proto, že Šimon už nám jednou přinesl zcela živou, neporušenou myš na hraní. Vycházela jsem z koupelny a měla jsem pocit, že po chodbě něco běží. Pak prošel Šimon. Tak jsem si říkala, hm, stín. Došla jsem do kuchyně, a v kuchyni seděl Šimon a před ním myš. Šimon mi myš opatrně tlapkou přihrával, abych si s ní mohla taky pohrát. Trvalo nám docela dlouho, než jsme mu vysvětlili, že my si s myšima nehrajeme, a že si ji má sebrat a odnést zpátky ven, ale nakonec to pochopil a opatrně ji odnesl ven, pustil a pak přišel zase zpátky. Vypadá to, že Genius bude ten samej případ. Šimon je moc hodnej kocourek. Stále na nás myslí. Ovšem, mám radši, když nám nosí živý myši na hraní, než když porcuje krysy a ptáky na rohožku u dveří.

1. srpen 2006
Polovina prázdnin je pryč, miláček je doma, stejně jako šílenej bugr. Včera jsme se cestou z Novýho Města stavili na skokaňáku, o kterým vím, že tam je, a nikdy jsem ho neviděla zblízka. Jedinej skokanskej můstek jsem viděla v Harrachově, před mnoha a mnoha lety, dokonce jsme vylezli nahoru. Šílenej pohled. Tak tenhle novoměstskej je docela malej, a jako bonus má ještě miminčí skokánek. Teda né že bych skočila i jenom z toho miminčího.. Zrovna to nějak opravovali nebo co, vylezli jsme nahoru, bylo po dešti, ale protože předtím dlouho nepršelo, nebyli jsme kompletně od bahna, jak by se dalo čekat. Oba jsme funěli jak parní lokomotivy a miláček nahoře na kopci uznal, že by skutečně nebyl dobrej nápad, kdybych pro něj přijela vlakem a s batohama, jak původně chtěl.
Taky jsme se včera byli najít se VEGETARIÁNSKÉ jídelně. Jako, maj tam dobrý věci, to zas jo. Akorát jim v tom chybí maso. A vůbec, máme dovolenou, seděli jsme asi dvě hodiny v boxu, četli si, dokonce jsme se stavili za Šakalem, a večer jsme shlédli DVA (!!) filmy. Teda. Kurýr 1 a Kurýr 2. Strašná prdel. Jednak jsem neusnula a jednak jsem se fakt bavila. Pokud budete číst nějakou recenzi, přestaňte. Ty filmy stojí za ten čas, kterej jim věnujete, jakkoli recenze tvrdí opak (koneckonců podobně to je se Zoolanderem). Ještě nikdy jsem neviděla, aby někdo urazil výbušninu přimontovanou na podvozku á osmičky o hák jeřábu visícího asi 20m nad zemí, ještě nikdy jsem neviděla, aby hlavní hrdina zneškodnil bandu cvičených vrahounů požární hadicí a kusem uraženýho vodovodního vedení, a na scénu z jedničky, kde se klaďas mlátí s dělením se množícíma záporákama na OLEJI, nezapomenu. Celýmu filmu (jedničce) dodávají šťávu detaily jako různá jména lodí v různých po sobě jdoucích záběrech, objevení se ploutví na nohou původně nevybavené Japonky, ale hlavně, HLAVNĚ měnič espézetek, stejnej jako v Návštěvnících. Prostě, MAZEC, naprostej mazec. Bessonovina jak vyšitá.
Dneska mám v plánu (konečně) nějakej trošku úklid, možná nákupy se sestrou (minulej pátek jsme se tak ňák předdomluvily, ale já jsem jí včera zapomněla zavolat, ehmehm), a když to nevyjde, tak bauhaus a barvy. No a zítra možná zkusíme druhej pokus..