30. duben 2006
Jsem nic neudělala :-) Venku hrozně lilo, tak se mi nechtělo tahat ty
kvanta škaredejch věcí deštěm a mokrý a hnusný je nakládat do relativně
čistýho auta, no, do té textové práce se mi taky nechtělo, tak mají děti
aspoň nahoře uklizeno, a dneska máme přepálenejch hafo filmů a o něco
čistější disky. Šak mám eště pondělí..
28. duben 2006
Tak dneska je pátek, bláznů svátek, mně se zopakoval výstup na téma "fotky na homologace", tentokrát s větším rachotem a definitivním vyřešením, zas to bylo hektický, já nevim, co my jsme to za skupinu. Jinak za celej týden pravděpodobně nemám žádný extra veselý historky (nebo si je už prostě nepamatuju).
Akorát včera dojela Hela, miláčka bolela hlava, tak šel asi o půl sedmé na chvilku do postele, tak jsme se s dětma najedly a tak, seděly, kecaly, někdy po deváté jsme zjistily, že v baráku je větší kosa jak venku, tak jsme si šly sednout ven a kecaly tam, a pak přišel miláček, úplně přejetej, a říká, ´Jé, vy jste tady, hmm, já jsem se probudil v deset´ (jsme si pomyslely, no, to de, je deset), ale on pokračoval ´no a tak jsem mrknul a pak kouknu na telefon a vono je třičtvrtě na jednu´! No, tak to bylo trochu překvapení :-)) Takže jsme se začaly sbírat, že teda jako už dem dovnitř, miláček ještě dodal ´Ale já jsem vás nechtěl vyplašit´ a šel se konečně najíst.
No a pak už jsme šli jenom spát, a já jdu teď taky, protože pevně doufám, že se zítra (dneska) ráno probudím a vyvezu hafo věcí na smetiště )nebo jak se tomu teď říká) a uklidím doma ten brajgl a napíšu aspoň část textu, co mám, a nachystám testy na zápočty a vůbec. Jsou tři dny volna, že.
21. - 23. duben 2006
Měli jsme volnej víkend.
Původně jsme chtěli do Londýna za Majkem.
Potom jsme chtěli do Vídně na hundrtwasra a gazometr.
Nakonec jsme v sobotu jeli do Práglu..
Ale ještě předtim proběhl páteční supersprint. Večer jsme odevzdávali děti, který miláček dovezl někdy kolem čtvrté domů. Já jsem došla z práce ve čtvrt na sedm. Museli jsme odjet vlakem za pět devět, abysme stihli koupit lístky na posilovej spoj z Práglu, kterej teprve odpoledne přidávali a tudíž jsem ho nemohla koupit dopoledne, kdy jsem tam jela pro lístek na tam. Čili logicky, měli jsme na nachystání na dva dny mimo barák jak dětí, tak nás, tak baráku celkem hodinu a půl.
Stihla jsem: posbírat prádlo - pověsit vypraný prádlo - naházet do pračky další prádlo, který bylo potřeba pověsit než vyrazíme - sbalit děti - najít jim věci na dva dny - umejt něco nádobí - osprchovat se - nachystat žrádlo pro zvířata - nachystat věci pro nás na sebou - hovor s bratrem na téma klíče a fotopapír - nechat se seřvat od tatínka, že to, kvůli čemu jsem tvrdla v práci tak dlouho, neni podle jeho představ, který mi ovšem neřek - odevzdat mamě klíče - pověsit prádlo, ve kterým jsme někteří potřebovali v pondělí jít.
Nestihla jsem: odvést děti mamě, protože si pro ně naštěstí přjel tatínek.
Bonusy:
- miláček zjistil, že tentokrát má v kapse klíče od eltéčka. Volali jsme mamě, jestli už odjela, že by se pro to stavila. Stavila se asi tři minuty před naším odběhem na vlak
- já jsem při sprintu na vlak zjistila, že jsem zapomněla doma všechny svoje prášky
- miláček chviličku po mně zjistil, že zapomněl doma sluneční brýle
- já jsem měla v celým baráku jen jediný čistý ponožky, takže jsme věděli, že neděle bude peklo
No co, přežili jsme to. Lístky na bus jsme koupili, dokonce i nějaký jídlo, v boxu jsme se zpražili poměrně rychle a šli na Botanku spát, já jsem samozřejmě v jedinejch fuskách v noci potmě šlápla přímo do Ronasovy rozkousané a oslintané kosti..fuj.. ráno jsem měla ponožku úplně tvrdou..
Bus do Práglu jsme stihli (jel v deset. lezli jsme do busu v deset :-) Pouštěli Tajmený hrad v Karpetech (proto jsem taky vybrala tenhle, že), dostali jsme ke dvěma zakoupenejm semtexům jeden detox (jak se později zjistilo, byl v něm čórnej rybíz a čórnej béz, blé) a v Práglu si nás vyzvedl Vítek (Jája byla zpívat).
Vlezli jsme do auta, já dopředu za Bifem, a protože bylo horko, byly otevřený okna. Bif děsně rád stojí předníma tlapkama na okně a štěká ven. Vítek ho trochu nastartoval (Bife HAFHAF HAF HAFHAF) - akorát ve špatné chvíli: zrovna jsme stáli na křižovatce a na Bifově) a mé) straně byl na chodníku pes. Přemotivovanej Bif se s mohutným štěkotem vrhl ven z okna.
Ovšem já jsem byla nečekaně rychlá jak blesk a chytila jsem ho v letu za ocas, takže Bif štěkaje vypad z okna a visel bezmocně za ocas na dveřích. Miláček vzadu se moh potrhat, protože viděl jenom skok a slyšel štěkání a pak najednou žuchnutí a Bif zmizel, borci na chodníku, co tam byli s tím psem, taky padli smíchy, já jsem bleskově vtáhla Bifa (za ocas) dovnitř a jeli jsme dál :-))
Bif z toho byl takovej trochu zamlklej a na okno už nelezl, ale jinak v pořádku :-)) Najedli jsme se, trošku si zablbli, Bif vytvořil slint roku, jeli odložit věci, nabrat Jáju, podívat se do Grébovky, pomoct Vítkovýmu bratrovi roztlačit motorku (teda, to chlapci) - tu měl mimochodem zaparkovanou v baráku, kterej
- měl vedle vchodu dvě takový jako ozdobný plastiky: krutý žáby
- nad přízemím měl krásně zpracovanej kousek Prodané nevěsty i s notama (Próóč bychom se nétěšili..)
- oplýval naprosto geniálně zamaskovanou garáží
Jsme parkovali před barákem a Vítek říká, Kruci, proč je tady "zákaz parkování - garáž", když tady žádná garáž neni? No byla, ale vypadala jako součást fasády, která, jak jsme za chvíli zjistili, se otevřela dovnitř a průjezd vedl pod barákem do nečekaně velké garáže pro asi pětadvacet aut. Mazec.
Bratr nás na motorce vyvedl nějakou spešl cestou za Prahu na pozemek, kde asi JájaVítek budou bydlet, no a TAM jsme konečně zmokli jak prase (celej den se nám dařilo před deštěm tak nějak unikat). Po návratu (a převlečení) jsme absolvovali nákup a večeři a podle plánu jsme se jali koukat na Indiánu Jonese. Ovšem kombinace červenýho gauče a puštěné televize mě zmohla, takže jsem poctivě asi do tří, nebo kdy se to šlo kolektivně spát, pospávala :-)
V neděli jsme zůstali doma, flákali se a dostali kobědu naprosto geniální stejky (SLINT), ven se nám nechtělo, protože poprchávalo, dokonce jsme viděli efjedničky, takže jako relax na max.
No a odpoledne jsme se přepravili domů, večer nafasovali vykoupaný a najezený děti, zašli naproti na pivo a hají. Víkend jak noha :-)
21. duben 2006
Kruciprdel, té Ance je už vlastně skoro deset, si teď uvědomuju..
Z jinýho soudku: genetika je krutá věc. Mám rodiče, žáno. A moje maminka má mimo jiné takovou blbou "vlastnost", že když si čistí zuby (polyká nějaký větší prášky, má delší dobu oteřenou pusu..), navaluje se jí. Ovšem k tomu je majitelkou žaludku, kterej nezvrací. Za skoro žádných okolností. Blbě jí je, navaluje se jí, cokoliv, ale prostě neblije. Za-tím-co můj tatínek nemá s blitím sebemenší problém, když ho bolí hlava, pomyslí na blití a jde to ven, je mu líp, když ho bolí žaludek, jde to ven, a tak dále.
No a co jsem já zdědila?
Správně. Maminčin problém při čištění zubů a tatínkovu schopnost zvracet sotva na to pomyslím.. dobré ráno :-)
20. duben 2006
Anka jede za měsíc a něco, koneckonců, stejně jako ostatní školní děti, na školu v přírodě. Jenomže zatímco ti dva jedou kamsi k Hodonínu, Pankáč jede do Chorvatska.. takže potřebuje pas.
Včera jsem se konečně dopracovala k tomu, že jsem STIHLA úřední hodiny na úřadě, kde se ty věci vydávají, a dostavila se tam s vyplněnými žádostmi (který jsem si asi před třema týdnama tam vzala, pro jistotu ve verzi "dostanete to v normální lhůtě" i ve verzi "zaplať, ale bude to dřív"), Ančinými fotografiemi, rodným listem, občankou atd.
"Dobrý den, já jdu požádat dceři o pas. Bude to přesně do třiceti dnů? Potřebujeme to do pětadvacátýho května, mám tady obě verze žádostí, tak kterou vám mám dát..?"
"Do třiceti dnů. Ano. Přesně. ... Takže, tady máte žádost, tady je rodný list, tady je fotografie.. starý pas máte kde?"
Nikde není napsaný, že Anka už nějakej pas měla. (Měla dva.)
"Starý pas? Na co?"
"Kvůli osvědčení o státním občanství."
COŽE? Jaký kruci osvědčení najednou?
"Potřebujete JEŠTĚ osvědčení o státním občanství? Máte to někde napsaný na seznamu věcí, který je potřeba doložit k žádosti o pas?"
"No nemáme. Ale v zákoně to je!"
"Výborně. Mohli byste PROSÍM připsat do seznamů věcí, které je potřeba doložit k žádosti o pas i nutnost osvědčení o státním občanství? Protože já ho samozřejmě nemám a předpokládám, že mi ho hned nevystavíte."
"No, to ne, o to se musí požádat. To trvá tak 10 dní a stojí to 100 Kč. To máte lepší, když donesete ten starý pas."
"A co když ho nemám?"
"No tak si musíte požádat o to osvědčení a to potom přiložíte k žádosti. To je rychlejší donést příště ten pas."
Tak jsem vysvětlila slečně, že mi trvalo VELMI dlouho, než jsem zvládla dorazit na úřad v jejich úředních hodinách, který jsou PO, ST 9-12 a 13-17, a že NE, nemůžu s tím přijít příští pondělí ani středu, a NE, nemám nikoho, kdo by to mohl příští pondělí nebo středu nebo kurv akdykoli jindy místo mě donést, krom té dcery, která si o to požádat sama nemůže, protože má devět, a donutila jsem ji, aby mi slíbila, že to ode mě přebere dneska ráno o půl deváté, protože TO mám čas pro změnu já (dálkaři mají volnej týden, takže jsem jela po osmé z města do práce).
Ale pro jistotu jsem se slečny zeptala, CO je potřeba k té žádosti o osvědčení o státním občanství, pro případ, že bych ten pas náhodou neměla:
"Váš oddací list."
Tak to mě sejmulo. K osvědčení o státním občanství devítileté holky je potřeba MŮJ oddací list? No to mě poser z balónu..
"Můj oddací list? Proč proboha MŮJ oddací list?" fakt jsem to chtěla slyšet.
"No kvůli ověření jejího občanství." Neřekne to.
"Jste si úplně jistá, že potřebujete zrovna můj oddací list?" bavilo mě to, hihi. "Vdala jsem se před dvěma lety a moje devítiletá dcera s tou svatbou absolutně nesouvisí, nepotřebujete spíš nějaký doklady, ze kterých bude vyplývat občanství její matky a jejího biologického otce?"
To ode mě nebylo hezký.
"A-ano. Takže budu potřebovat její rodný list, váš rodný list, otcův-" rozjela se. "Ten si vlastně dohledáme sami, ehm."
No nic, hrozná blbárna ty úřady, dneska jsem se tam ráno stavila, dala jí ten Ančin starej pas, ona mi ho ODMÍTLA VRÁTIT (Proč mi ho nedáte? - Protože je neplatnej.), já jsem se vysrala na nějaký hádání, protože ta Anka ten novej pas potřebuje a nechci aby mi baba kvůli tomu zdržovala vystavení, a šla jsem do pryč.
17. duben 2006
O velikonočním pondělí (jedinej důvod,proč registruju, že to je velikonoční pondělí, je fakt, že se nevstává do práce/školy) jsme vstali pekelně pozdě a já jsem toho dne překonala svůj osobák: za jeden den jsem viděla TŘI filmy. Česky Indiánu Jonese a ..kruci. křížovou výpravu? (jsem to ještě nikdy neviděla), čínsky Klan létajících dýk a nakonec večer ve vaně španělsky Špatnou výchovu. Jako, tři filmy, a ani u jednoho jsem neusnula! ..v průběhu Dýk teda dorazily děti, ale stejně jsme nespala.
15. + 16. duben 2006
V sobotu jsme se teda konečně s dětma dostali do města na věž. Kubíček byl po pátečním večírku ještě někde ve městě, a my jsme při pohledu z Petrova dostali chuť jít do kina na Dobu ledovou II (nojo, střecha špalku je odtam vidět). Takže jsme se domluvili, jestli by to jako šlo, zjistili, že to fakt hrajou, koupili lístky (skoro sedm set, strašný), šli se nažrat do KFC a pak na film. Jako, veverka je opět naprosto nepřekonatelná, ale ani devítitunová vačice a sada lenochodů nejsou špatný. Povedlo se jim to.
Dorazili jsme domů nějak kolem deváté, děti šly spát, já koupat, mezitím dojel Lukin s Prasetem, měli dojet i negři, že půjdem do hospody, nakonec jsme se tam sešli nějak kolem půlnoci, a už tak o půl jedné jsme donutili ReDa, aby se slečny servírky ptal, jestli polyká, potom přišla nějaká debata, z níž část (obsahující slova prdel, huba a Šnajdršpecijalitét) máme natočenou, jo, to se myslím povedlo. Někdy kolem čtvrté dorazila pizza, Lukáš cvičil u nás v kuchyni v ty čtyři ráno Prasíka na DEJ PAC, a tak. Úspěch :-)
V poledne si měl tatínek vyzvednout děti, které mířily do České na prázdniny, takže jsme se rozhodli, že pojedeme s chlapcama do Glóbusu na oběd. Mikeemu letělo někdy kolem páté letadlo, tak by to stihl. No, hoši odjeli asi ve čtvrt na jednu, já jsem předala děti někdy o půl, najedli jsme se (neměli kuřecí řízky, sviňáci, asi zabili málo kuřat), zajeli si na kafe do boxu, já jsem si koupila Charlie and the Chocolate Factory a Мастер и Маргарита (taky jsem si k tomu hned přiložila doma slovník, pro jistotu) a doma jsme se flákali. Večer jsme se chystali půjčit filmy a koukat v klidu na filmy, ale volala mama, že Jenda v pondělí jede už brzo,tak jestli se nechcem stavit na chvíli. Půjčili jsme filmy a odjeli do České. Domů jsme dorazili tak pozdě, že jsem jednak u filmu (v posteli) usnula a jednak se na noťasu sekal, takže jsme se na to vyodli a šli v klidu spát.
14. duben 2006
Včera jsme měli všichni volno. Děti vstaly nějak po osmé, my napodruhé asi o půl dvanácté (!!!). Miláček chtěl jet do města, podívat se na kalhoty, my na Petrov, tak jsme se naobědvali (hrozně dlouho jsme neměli pečený kuře.. mňam) a nějak po druhé vyrazili, napřed na poštu, protože jsem něco potřebovala vyzvednout. Poštou náš výlet taky skončil, protože nám nějaká baba, která neví, jak má velkou káru, odřela při parkování auto, a protože je služební, bylo potřeba zavolat švestky. Do města jsme miláčka vezli v šest. Kalhoty si samozřejmě nekoupil, na Petrově jsme nebyli, ale aspoň jsme se podívali na Honzu visícího v reklamě na nádru a koupili nějaký jídlo.
Taky jsme koupili ehm koš na prádlo, ten jsem tam nemohla nechat, a já mám konečně černý bombičky do pera.
Teda, aspoň doufám, že jsou černý.
Pracně jsem si je našla u jednoho pultu, počkala si, až přijde ženská a požádala ji o ně.
"Dobrý den, já bych chtěla tady ty černý bombičky do pera."
"My černý bombičky nemáme." (Stála asi 7 cm od cenovky BOMBIČKY DO PERA ČERNÉ.)
"Máte. TADY."
Podívala se na ně.
"Nojó, ale ty jsou jenom do Tombů."
To mě zmátlo, protože jsem nevěděla, co říká. Prostudovala jsem si krabičku ležící pode mnou a pochopila, že je řeč o značce.
"Můžu se na ně podívat?"
Ženská mi krabičku s viditelnou nechutí podala, přitom jí z ní vypadlo asi šest bombiček mezi vystavená pera, na zem a na pult. Jednu z prchlých bombiček jsem si za bedlivého sledování otrávené prodavačky vzala do ruky, podala si svoje pero z kabelky, vytáhla z něj bombičku, porovnala ji s Tombow bombičkou, zjistila, že jsou samozřejmě stejný, a oznámila madam, že "si ty bombičky beru".
Já nevim, když je ta práce otravuje, tak ať kruciprdel dělaj jinou..
Jinak jsem večer sjela nějak po desáté do boxu. Moora byl ve sdílné náladě a tak nám vyprávěl o svém koníčku: sledování přímých přenosů ve snookeru. Mimo jiné, hehe. No a když jsem kolem druhé se slovy "tak já teda jedu" mířila ke dveřím, koukl se na mě Mikee, pak zaostřil na klíče od auta v mé ruce a překvapeně pravil: "Tys nepila???". No vida. Když nebudu chlastat, vyjde mě každej večírek na těch asi 70 káčé, a stejně nikdo nepozná, že nejsu ožralá ;-)
13. duben 2006
Náš kocour je kocour s CATtitude (vtip). Děti si dneska dělaly oběd (byla jsem ve škole celej den), a nechaly samozřejmě maso na talířích i na lince. Šimon si prostě ze stolu nevezme.
12. duben 2006
Dnes: práce (400 m) - Elika zubař (22 km) - STING i s Elikou, protože do školy ji vrátit jsem nestihla (17 km)- laminování, který trvalo příliš dlouho (12km) - mezitím informace od studentagency, že busy do Vídně jsou plný, i když jsem chtěla dvě místa za 14 dní (na Londýn nemáme love, tak jsme chtěli aspoň za desetinu těch prachů do Vídně. pojedem tak akorát do prdele) (0 km, jak teď, tak pak) - bleskově do školky, protože už jsme nabraly zpoždění (čili původní plán stavit se do Glóbusu a koupit konečně Biši papuče (a mně třeba konečně nějaký jídlo) padl) (22 km) - bleskově do školy (13 km) - do této pětiminutové mezery jsem narvala bleskovej nákup chlebíčků v Barunce v KrPoli, páč jsem fakt padala hlady a Elika taky (500 m) - bleskově do výtvarky 13 km) - bleskově domů vyhodit tlamy a zopakovat jim, že se má Anka jít zajít vyfotit na pas (700 m) - banka: přišel mi mejl, že si mám vyzvednout nějakou kartu. Nevěděla jsem jakou, ukázalo se, že mi po třech letech skončila platnost virtuální internetové, tak mám novou (400 m) - do práce (300 m) - a teď mám chvíli klid ;-) - pak pojedem na Botanku (18 km) - a musim vymyslet program (doma - 18 km) pro prváky na čtyři hodiny. A pak se někdo diví, že naše auto žere devět na sto. ACHJO, potřebuju nějakej ten přívěšek co měla Hermiona v Harry Plotrovi
10. duben 2006
Děti už jsou zdravý, takže je miláček ráno rozvezl do škol, já jsem si pak převzala auto a jela taky do školy ;-) Cestou odtam jsem se měla stavit ve městě pro nějaký nálepky, takže jsem tam jela a když už jsem trčela ve městě, říkala jsem si, že si zajedu do Vaňkovky (měla jsem to kousek a dá se tam vždycky zaparkovat) koupit si něco k jídlu, nejedla jsem od neděle odpoledne a bylo pondělí po poledni. Cestou jsem teda prošla kolem obchodu se zlevněnejma košilema, tak jsem tam prostě musela, koupila jsem si černou supr košili za kilo osmdesát. Při placení jsem zjistila, že mám docela málo hotovejch, tak jsem platila v podstatě drobnejma, pořebovala jsem ještě na to jídlo a na parkování, žejo.. K obědu jsem si dala v norským stánku rybičku, smaženou, spatřila lékárnu a koupila dvě stokusový krabky brufenů. Musela jsem to zaplatit kartou, což mi došlo až kdyz slečna říkala "dvěstědesetkorunprosím" ;-) No a když už jsem tam byla, koukla jsem se na tenisky. Nemám doma (krom těch zimních chlupatejch kozaček) jediný neděravý boty, tak jsem potřebovala nějaký hezký-levný-tmavý. V jednom jediným kšeftě měli to, co mýmu požadavku odpovídalo, takže jsem koupila (a zaplatila kartou) čupr zelený tenisky s čudlíkama a mazala zaplatit a k autu.
Došla jsem k automatu, strčila do něj parkovací kartu, ukázalo se ZAPLAŤ DVĚ PĚTKY, já jsem hrábla do peněženky a začala to tam sázet.. a ejhle, našla jsem jenom 19 ká a bonusovejch asi osum padesátníků. Přicházel zrovna nějakej chlápek, tak jsem ho požádala o rozměnění na korunu, páč to padoše nežere, že.. Pán říkal, že má v ruce jenom dvacetikorunu, jinak nic, korunu že právě nechal (stejně jako já asi dvacet minut předtím) někomu ležet v obchodě a že je tam poprvé, takže se právě vrátil od závory, kde mu to odmítlo otevřít s tím, že nemá zaplaceno, a vlastně ani neví, jak se s tím zachází. A jak na sviňu nikdo jinej kolem nebyl, že, dycky tam chodí lidí jak sraček, ale když potřebuju, tak nic. No tak jsem zmáčkla čudlík STORNO, že nechám pána zaplatit a zrovna mu vysvětlím, co s tím, a půjdu si dolů někam rozměnit ty padoše na koruny. Automat vyplázl parkovací kartu, udělal BZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ a na displeji se objevil nápis MIMO PROVOZ.
Mejch posledních devatenáct ká čé to samozřejmě nevyhodilo.
No, takže co jsem musela? Musela jsem vybrat peníze. Takže jsem si slezla o ty dvě patra níž (co se schodů týká, je Vaňkovka úplně na hovno, jsou tam asi tak troje schody celkem na těch asi 700 metrech), chvilku hledala bankomat, na raně nebyl, pak jsem se šla zeptat do trafiky, slečna mě odnavigovala doprostřed toho prostoru, že tam je bankomat spořky, tam jsem si vystála frontu asi tří lidí, nechala si vypláznout litr.. a uvědomila si, že litrem parkování nezaplatim. Rozměnit to tam nebylo kde a navíc jsem si při cestě zpět do parkoviště při průchodu kolem obchodu uvědomila, že oboje moje neprůhledný černý punčocháče už maj díry, tak jsem si šla jedny koupit. Stály 140, a při placení se mě slečna ptala, esi nemám ty čtyři pětky. Nechápala, čemu se směju, když jsem jí odpovídala, že ne..
Historku s automatem jsem už asi třetí minutu psala Heli jako SMS, protože jsem si říkala, že chudák na té cestě z Práglu (byla opět na pohovoru u ErnstUndYounga) nemá co dělat, tak bude aspoň číst. Když jsem došla podruhé k platícímu automatu, měla jsem ji už napsanou. A ejhle, u automatu stál borec v kombinéze, automat rozdělanej, vněm zastrkaný různý nářadí, borec do toho zoufale hleděl, u ucha telefon a někomu vysvetloval, že vůbec neví, co s tím je.. No co, tak jsem to Heli dopsala, vlezla do auta a odjela.
Když jsem dojížděla na křižovatku pod nádražím, koukám, volá Hela. Říkala, že teda jako mazec historka, a že zrovna dojela do Brna a míří domů, tak se možná uvidíme. To řekla jenom tak z prdele, ale já jsem v té chvíli viděla, jak zpod mostu od nádraží vyjíždí tramvaj a trolejbus. Tak jí ríkám, a seš v tramvaji? Vona že né, tak říkám, hm, tak seš v trolejbusu 33, hele, já ti zamávám.. a vystrčila jsem ruku z okna a mávala nad střechou. Asi deset metrů přede mnou projel trajf, z něhož mávala pro změnu Hela a současně mi do telefonu říkala, že mě vidí :-)
No, a pak jsem dojela do práce a padla na mě migréna, takže su ráda, že jsem dovezla děti dom.
9. duben 2006
Na víkend jsme měli naplánovanou rodinnou sešlost. Strýc (Jenda) přišedší z Norska, kde má i s rodinou trvalý pobyt, slavil šedesátiny, a jeho tchýně pětasedmdesátiny, a protože se naše rodiny příliš neznají, byla tetou (Dáša) uspořádána megaakce - pro zhruba třicet lidí zarezervovala penzión..
V pátek odpoledne jsem zjistila, že účast je povolena pouze ve společenském oděvu. Hrozně jsem se vyděsila samozřejmě, ale nakonec jsem se oblíkla slušně do čerstvě zakoupených kusů, miláček natáhl oblek (ten je krásnej, co? ne oblek), akorát dětem jsme necpali šatičky a oblečky. Jednak žádný nemaj a jednak by vypadaly jak paka.
Každopádně čas pro slavnostní přípitek (aneb start celé akce) byl stanoven na 16.30, já jsem dopoledne a odpoledne trošku uklízela, takže jsme nakonec vyráželi cca ve čtyři ;-) ale stihli jsme to, bylo to jenom asi 30 km od nás. Při vstupu jsme nafasovali takový jako "vizitky", viz miláčkovo sako, na kterých bylo napsaný, kdo jsme. Ale protože asi nikdo z naší rodiny není normální, byly tam informace typu "nejmladší dcera dcery bratra oslavence", "starší dcera sestry oslavenkyně" a tak. Samozřejmě jsme si to asi za hodinu povyměňovali všichni.
Celej večírek se nakonec ukázal jako povedená akce, jakkoli jsme se toho báli, dokonce ani pozvaní (něčí) známí hudebníci typu Eva a Vašek nebyli žádná tragédie, tanečníkům to na dva metry širokým a asi sedm metrů dlouhým prostoru podél stolu taky docela šlo ;-) no byla sranda. Děti se vzdaly nějak kolem deváté a odešly do pokoje se stromem (mazec.), při převlíkání jsme zjistili, že v bedně je Cesta do Ameriky, akorát to začínalo, tak se smrskly na jeden gauč a koukaly se. No a my jsme se zase vrátili do společnosti a jali se likvidovat tatínkem dovezené zásoby vína. Po asi půllitru (mnou vypitýho) Zweigeltrebe se ke mně konečně dostala flaška Denis d´Or Negru (nebo jak se to píše), tatínek má sadu ze šestasedmdesátýho, tak jsem se od té láhve moc nevzdalovala (já vínu hovno rozumim a bílý mi moc nejede, ale tohle červený.. noo ;-)
Nakonec jsme šli spát poměrně pozdě, já jsem prchla, když jsem asi dvě hodiny už neměla co pít, šla jsem trochu pracovat, miláček vykecával s Mášinou sestřenicí Martinou, každopádně zhasínala jsem o zhruba o půl páté..
Snídaně byla na devátou.. Takže jsem vstala nějak kolem čtvrt, šla probrat a oblíct děti, no, nebyli jsme moc vyspaní. Tak jsme odmítli další výlet, myslim do jeskyní chtěli jet ostatní, rozloučili se a jeli domů, protože podle mě bylo škoda toho slunečnýho dne nevyužít a zalízt někam do hory. Takže jsem se rozhodla, že definitivně doumejvám to okno, co jsem začala den před tím, a dám na něj ten vypranej závěs .. a protože chtěl miláček jít spát, a já jsem ještě potřebovala věšet prádlo a rýt, zapojila jsem ho ;-) Než usnul, vydrhli jsme okolí okna od plísně a miláček to natřel jakýmsi antiplísňákem, vydrhl zakameněný okno (jak nám tam teče z té zdi, ehm).. a šel spat. Vypranej závěs a čistý okno ovšem spánek poněkud ztěžovaly ;-)
My jsme s dětma poryli kousek zahrady, děti si nasely různou zeleninu, zašli jsme koupit ještě nějaký semínka pak, takže budem mít (když to ovšem vyroste) po pečlivé péči zahradníků hromady ředkviček, mrkve, rajčat, bazalky, pažitky, majoránky, oregána a nevimčehoještě, a nahoře v truhlíkách snad ni nějaký kytky. JO a taky jahody!
A křečci malí zmizeli. Přesněji řečeno, říkala jsem děckám, když nebudou ani třetí den vidět, ať prostě vyhodí obsah terárka. No, vidět nebyli. Tak máme paka křečky, co se asi neumí postarat o malý křečíky.
No a večer jsme měli domluvenej sraz s Mayou, Filipkom a Lukinem s Prasetem v boxu, takže jsme tam dorazili kolem deváté, já jsem se dopovala vodkama s redbulem, protože jsem neřídila, a následně opět červeným vínem, Maya opět s grácií přeskakovala mezi slovenštinou, angličtinou a francouzštinou, Filip v podstatě taky, byl tam ještě nějakej Mayi snad bývalej spolužák Michal a jeho poměrně zánovní přítelkyně, která si půjčila foťák, takže jsem překvapivě na fotce z hospody ;-) No a Filip dělal samozřejmě ksichty. Dobře, Maya taky ;-)
7. duben 2006
Koupila jsem si ty boty.Tradá.. lepší fotka bude :-)
6. duben 2006
Včera večer dorazil miláček domů, juchů! Tak jsem se podívala na fotky, co dovezl, a když jsme se koukali asi pět minut, přišla Elika, a s podivným úsměvem říká: "Mami, poď se na něco podívat nahoru, křečci mají mimina.." Kubíček prohlásil, že se snad ani neměl vracet, a pak odmítl podívat se na fotku malých křečíků (on tudle zvěř doma nechce vůbec). Já si o křečcích myslím, že jsou blbí jak tágo, tihle (Roborowští) mě trošku přesvědčili, že úplně blbí nejsou, ale v noci jsem se na ně šla podívat a už neměli malý křečíky schovaný v domečku (kam je křečková Tlapka tahala, když jsem se na ně byla kouknout), ale roztahaný po celé bedně. No tak nevim. Asi jsem měla odchytit Čluna a dát ho někam mimo, možná je vytahal z domku on, co já vim, ale když my je od sebe teď už vůbec nepoznáme.. doteď jsme si mysleli, že ten vetší je Tlapka a menší je Člun, ale když Tlapka je teď ta a je jaksi taky menší.. Každopádně ráno už byli prckové zase uklizení, tak nevim. Kouknu se zítra, jestli to přežili. Jestli jo, tak dobrý, křečci nejsou tak debilní, ale my jich budem mít plnej barák za chvíli, jestli ne, křečci jsou debilní, ale zas zůstanou jenom dva.
Kromě toho jsem včera večer zasedla k počítači a na shoes.com se dívala, jaký se tak letos prodávaj boty. Od utkvělé myšlenky zakoupit zase vysoký šněrovací, ale tentokrát už ne tenisky (začíná se to prodávat fakt masově a to já nemám zapotřebí), jsem asi ustoupila, protože nikde nic takovýho nemůžu najít, tak bylo potřeba najít náhradní cíl. No a našla jsem, po (relativně) dlouhém prohlížení toho webu, kde je těch bot fakt MOC, pár sandálů, který by se mi líbily, a nějaký tenisky. Projela jsem si weby těch jednotlivejch firem a do finále se dostaly jednak obyčejný tenisky s kulatou špicí, jednak placatý šňůrkový šněrovací sandálky, a především sandály gladiátorského typu. Na těch jsem si ujela férově. No a co se nestalo dneska?
Správně! Našla jsem je v obchodě.
Přesněji řečeno, po asi měsíci jsem se dopracovala do jinýho obchodu než potravin, koupit Jendovi a Dášiné mamince dárky k narozkám (jedeme na víkend na velkou rodinnou akci), samozřejmě jsem jela do Carrefouru, protože ho mám skorou cestou ze školy, a když jsem si šla po úspěšném nákupu (mimochodem koupila jsem kancelářský sponky, držák na poznámkový papírky, takovou relaxační hračku a stojan na cédéčka) koupit něco k obědu, procházela jsem kolem Deichmanna. No jistě že jsem musela dovnitř, hlad nehlad. A tam jsem je našla: mezi skupinami odporných bot se schovávaly gladiátorky. Málem jsem padla do vývrtky, samozřejmě jsem si je musela zkusit, a když jsem je měla na nohách (kch, kch, bez ponožek), procházela kolem nějaká cizí madam, podívala se na moje nohy, otočila se na mě a pravila: "Ty vám moc sluší.." a pokračovala v chůzi. Což mě ujistilo v tom, že si je rozhodně příští tejden koupím (protože ač jsou levný, teď na ně jaksi nezbejvá).
A tak jsem radostně psala miláčkovi a posílala mu fotku, jako že "hurá divej co jsem našla", a doma jsem se pak podívala ještě na dajchmaňáckej web.. a co jsem nenašla: eště větší mazec. Takže zkusím objet kšefty v Brně příští týden (přesněji řečeno, podívat se do Vaňkovky) a obout si je, a když je nebudou mít nebo nebudou vypadat dobře, beru ty nízký a ještě mi zbyde na tenisky, tradá. Já se mám.<;br>Taky jsem koupila dětem (a asi i sobě) nový tužky :-)
Co se týká ostatních informací, já i miláček máme strašnou sračku, a protože jsme se dva dny neviděli a tudíž jedli každej něco jinýho, usuzuju na sračku z odloučení.
5. duben 2006
O mrtvých aneb Jací jsme:
bratr: "Denisa psala, že na zahradě poštolka žere nějakou myš, pro změnu. Takže dneska žádnej ptáček."
mama: "A nežere tu vašu myš?"
bratr: "Ne e, ta je vevnitř, poštolka je venku.."
já: "Počkej, jak, TU vašu myš. Dyť máte deváťáka a čunčilu..?"
bratr: "Jenom deváťáka. Činčila zakukala."
mama: "Aha, nojo, vlastně, a kde má hrobeček?"
bratr: "É, no vona je v mražáku."
kolektivní lochec
bratr: "No já jsem přišel dom, tam Denisa, že jako fňuk, činčila umřela, tak jsem se podíval ven, tam pět metrů sněhu a mínus deset, tak se jí ptám, kam ju dala.. no eště tam je, no.."
--- Přišla jsem do práce, projdu kuchyní, "Ahoj pejko" - pejka leží v pelechu vedle ledničky, odložím batoh, vyndám počítač, jdu pro něco k mamě, "Ahoj Ando" - na Andiným koberečku stojí urna. Zní to blbě, ale prostě jsem si to neuvědomila, věděla jsem, že umřela, věděla jsem, že je spálená, teď je na svým koberečku, tak ji pozdravím. Stejně jako jsme chodili zdravit babičku, když byla v téže podobě v tomtéž kanclu před několika lety na poličce..
---No, a ať je to komplet, tatínek vybudoval našemu předchozímu psovi hrob na zahradě. Včetně náhrobní desky a pomníku na plotě.
4. duben 2006
Miláček dneska někdy před pátou ráno odjel s bratrem jeho autem na představení Rumstra do Vrchlabí. Kromě toho, že si zapomněl foťák v nabíječce, si zapomněl v kapse kalhot klíče od našeho auta, kterým opravdu denně potřebuju jezdit.
"Naštěstí" jsou všechny školní děti nemocný, takže jsem potřebovala jenom odvést Bišku do školky a jet na 8,20 učit, a NAŠTĚSTÍ jsem měla v plánu po vysazení Bišky v klídku dojet do školy včas, takže fakt, že mám sice v garáži auto, ale klíče jsou někde o 300 km dál, jsem zjistila relativně záhy, tj 7.55. Čili s Biškou do školky jsem v podstatě běžela, mezitím jsem se snažila dovolat mamě, abych zjistila, jestli skutečně má náhradní klíče od našeho auta (doma je mít nemůžeme, docházelo by jednak k případům, že by miláček měl 300 km od baráku v kapse dvoje klíče, a jednak k případům, že já bych sice měla klíče v ruce, ale auto by bylo někde v řiti, nebo naopak). Mamě jsem se nedovolala, její telefon vzal tatínek, kterj ju taky heldal, ale po doběhnutí do firmy (zpocená jak hovado někdy v 8 ráno jsem nebyla už dlouho) jsem ji našla jak sedí nad hromádkou náhradních klíčů od aut a pokouší se identifikovat ty honďácký. Ani po třetím přebrání obou krabic se nám to nepovedlo a vzhledem k tomu, že jsem měla za deset minut začínat, teklo mi do cviček férově. Přesvědčila jsem mamu, že si půjčím její auto ("za dvě hodiny su zpátky!!!") .. a při úklidu krabky jsem našla obálku s pečlivě zalepenejma klíčema od ondatry. Doběhnout domů a vytáhnout auto z garáže by mi zabralo asi tolik času jako dojet do školy, taže jsem sbalila kíče od auta a mamino auto a vyrazila. Přijela jsem jenom asi o pět minut pozdě, takže pohoda.
Při odchodu ze školy jsem na dvoře napřed suverénně vytáhla z kapsy klíče od ondatry a pokusila se fábiju odemknout jima, ale na druhej pokus už jsem trefila správnej klíč a odštěkala auto.
Nic se nestalo.
Zkusila jsem to znovu. Znovu se nic nestalo.
Mama parkuje auto buď na dvoře firmy, nebo doma v garáži, takže ho nezamyká, a poslední asi týden nikde jinde skoro nebyla, takže.. si nevšimla, že je vybitá baterka v ovladači.
A tak jsem stála v Jundrově na dvoře školy se zamčeným autem vedle sebe, nefungujícím ovladačem na zamčený auto v jedné ruce a dvojčetem klíčů, které odpočívaly v kapse ve Vrchlabí v druhé ruce, a začínala se debilně hihňat. V té chvíli vjel na parkoviště šéf/kolega/bývalej spolužák, takže jsem se přestala hihňat, slušně pozdravila a veselou příhodu mu povyprávěla. Nosil nějaký věci do školy, já jsem mezitím zavolala mamince a zjistila, že můžu zkusit otevřít klíčem, protože auto (kvůli psům) nemá alarm, a s klidem teda otočila klíčem v zámku.
Nic se nestalo.
Chvíli jsme nacvičovali s přišedším Kingem různé chvaty, například "já odemykám u řidiče, on současně otevírá u spolujezdce" a podobně, já celou dobu telefon v ruce, ale auto bylo furt zamčený. Asi po pěti minutách King obešel auto, vytáhl mi klíče z ruky, zkusil to sám ... a OTEVŘEL DVEŘE.
Jojo, negativní energie, kterou si Temnej sám vyprodukuje, se okamžitě obrací proti němu.
3. duben 2006
2. duben 2006
Dneska je Brněnskej Drak. My nejedeme,ale všichni (kromě mě a dětí) se tam aspoň jeli podívat. Kubíček kvůli tomu strávil asi hodinu žehlením vlhkejch kalhot, protože žádný suchý a nezasraný už neměl; s tou hodinou to nepřeháním, žehlil celou dobu, co jsem dělala oběd (brkaše s vepřovým s omáčkou, takže žádná bleskovka). Venku je tak teplo, že jsem pověsila prádlo (funguje! BUM BUM BUM) na sušák ven. Tlamy jsou obě v posteli a spí, skoro celej den :-( No tak doufám, že se dostanu aspoň na chvíli ven s kolem, no..
1. duben 2006
Právě jsem přišla domů s Biškou (jo, je půl desáté a já žiju). Miláček už odešel do práce, staví se auta, který mají dneska vrčet a jezdit, a já využiju časného vstávání k úklidu. Pokud ovšem neusnu, protože Elika s Ankou měly včera obě horečku, Elika teda o něco víc, slušnejch 39, kecala úplně z cesty a chvílema byla úplně mimo, nechodila, nehejbala se a tak, takže jsem šla spát za nima nahoru, původně do Bišiné postele. Miláček je miláček, protože přišel za mnou a spali jsme nakonec v kuchyni spolu (kník), já jsem co hodinu a půl vstávala, protože Elika s Ankou něco mlely, Elika různě chodila, miláček vstával docela brzo, takže budem večer oba slušně přejetí, už se na to těšim. Jinak tlamy jsou zdá se už v pořádku, zvrchu se něco ozývá, tak asi přišel čas na včera zapůjčenýho Wallace a Gromita.
Večer: hm, tak dneska má přes 39 Anka. Ale aspoň je plně při vědomí. A mimo jiné se nám zase jemně vysrala pračka. To je zas víkend :-/